Martin Kolarov, student ateliéru Jiřího Černického a Marka Meduny na VŠUP v Praze, často opírá svou tvorbu o vybraná témata z dějin moderního umění, především architektury. Staví například záměrně bezúčelnou kopii sloupu funkcionalistického kostela či rekonstruuje efemérní světelný odraz oken zaniklého modernistického skleníku. Podobně jako v instalaci, kterou představí v Galerii 209, už předchozích pracích se objevuje tematizace podpěrných prvků v rámci určitého celku, ať už je jím stavba či sochařské umělecké dílo a jeho podstavec. Autor vytrhává podpěru z funkce a soustředí se na její estetické hodnoty. Podobného pnutí mezi funkčností a okrasou se ostatně dotýkala i jeho letošní performance, během níž na podstavci předváděl v tanečních figurách polohy Atlase podpírajícího strop místnosti.

Martin tentokrát na podloží z dějin umění tesá horu. Podstavec z kánonů a konvencí se snaží proměnit v cosi osobitého a přirozeného. Konflikt hodnot mezi rukodělným a prefabrikovaným zasazuje do kontextu Brancusiho díla a komentuje jej pokusem přeložit jeden notoricky známý a mnohokrát reprodukovaný prvek sochařova díla v soukolí jedinečných tvarů vzešlých z doteku teplé lidské ruky. Práci umělce navrací k bezprostřednímu kontaktu s materiálem. Pokouší se vytvarovat něco, co je do důsledků nereprodukovatelné (tvar hory) a polidšťuje symbol mechanického opakování – Brancusiho sloup. Zpomaluje práci umělce a ohraničuje ji mezemi výkonu samostatného lidského těla prodlouženého jednoduchými nástroji. Tesání hory se v rámci zvolené strategie „ne-efektivity výkonu“ umělce ukazuje jako to správně zvolené zbytečné gesto.