ZA FOTOGRAFIÍ: Hotel Zenit
text: Hana Buddeus

“It seems to me, for example, that peas have relations of similitude, both visible (their color, their shape, their size) and invisible (their nature, their taste, their weight).” (z dopisu René Magritta adresovaného Michelu Foucaultovi, 23. 5. 1966)

V obraze Toto není dýmka, jehož významem se ve stejnojmenném a neméně slavném článku zabýval Michel Foucault, využil René Magritte znejišťující kombinaci textového a obrazového sdělení. Naopak, krabička označená nápisem hrách (pro jistotu v několika jazycích) jakoby sdělovala: toto je opravdu to, co to je. Jestliže se ale zaměříme pouze na fotografii na obale, najednou se celá přesvědčivě působící konstrukce může zhroutit, a dojdeme k závěru, že toto není hrách. Na základě dostupné vizuální informace pouze předpokládáme, že barva, tvar a velikost hrachu v krabičce bude odpovídat barvě, tvaru a velikosti hrachu na fotografii. (Ponechme stranou, že se nic nedozvíme např. o tom, jak hrách chutná.)

Hotel Zenit odkazuje k uzavřenému světu, který funguje podle vlastních pravidel. Před vchodem symbolicky vlají prapory, v jejichž barevnosti se odráží minulost: aniž by vznikal konkrétní obraz, zaznamenává citlivá barevná emulze fotografického papíru průběh děje, jinými slovy zobrazuje tím, že vystavena světlu, stárne. Jinde se zastavením nekonečného pohybu moře vytrácí to, co od zobrazení moře očekáváme. Rytmus mořských vln je možné zaznamenat pouze v mezeře mezi dvěma fotografiemi: jako něco, co je přítomné, přestože samo o sobě zobrazení uniká.

Pokud jsme ve vystavených dílech schopni vysledovat zájem o odhalování podstaty fotografického obrazu, můžeme jít dále, za tento zájem, za fotografie, tedy vnímat jejich dekonstrukci ne jako smysl celku, ale pouze jako jeden z nástrojů. Je fotografie tím, co ukazuje? Respektive je to, co fotografie ukazuje, fotografií? Hora na fotografii není hora, je to krásný obraz hory. Jinde to není květina, ale obraz květiny. Dokonce: není to ani obraz květiny, ale vrstvená konstrukce obrazu, který se realizuje až v mysli diváka.

(Zbytky listí na stromě za oknem jsou v šikmém poledním slunci mnohem žlutější, než stejné listí v poledním slunci jinde.)

Václav Kopecký se ve své práci zaměřuje na médium fotografie samotné, na jeho schopnost pořídit otisk reality a uchovat jej. Vnímá fotografii s důrazem na její materialitu a využívá její potenci něco sdělit. Kopecký pracuje téměř výhradně s analogovou fotografií, nedbá na estetické hodnoty, ale o rychlý, vizuální přenos dat. Snaží se ukázat fotografické médium a rámec vlastních myšlenek, neboť námět se vytrácí a zůstává analogie obrazu.

Václav Kopecký narodil v roce 1983 v Praze, kde žije a tvoří. Původně začínal u Pavla Baňky v Ústí nad Labem a v letošním roce dokončil studia v ateliéru fotografie Hynka Alta a Aleksandry Vajd na pražské VŠUP. V rámci stipendijních pobytů absolvoval stáž na Akademii výtvarných umění v Praze a na univerzitě v britském Derby. Svou tvorbu představil na autorských výstavách v galerii Entrance a Fotograf v Praze (2011) a galerii Jelení (2010). Stal se finalistou Ceny Exit 2011.