Hunky Dory

Projekt Hunky Dory /v angličtině výraz označující pohodovou situaci/ se zaměřuje na specifickou
pozici přítomnou v uměleckém projevu současné mladé generace autorů – způsob jakým jsou jejich
životní zkušenosti, pramenící a organicky – mnohokrát nevědomě – propojující svět skutečný a virtuální, svět intelektuální a svět každodenní banality, reflektované v jejich pracích. Tvůrčí přístupy těchto umělců se vyznačují citlivým a vysoce vnímavým přístupem. Zdrojem jejich umělecké inspirace jsou především drobnosti, každodennosti, obsese ničím zvláštními věcmi, aktivitami,
jenž svým pohledem mění na nezapomenutelné zážitky a momenty využívající principy a postupy poučené z dějin umění předcházejících desetiletí, především konceptuálním uměním. Přes zjevné intelektuální ukotvení a konceptuální strukturu, má tvorba prezentovaných umělců silně akcentovaný soukromý rozměr.
Nejedná se ale o vypjatý individualismus. Jejich zkušenost je civilní, příbuzná zkušenostem jakéhokoliv příslušníka postindustriální technologické civilizace. Jejich svět v sobě přirozeně pojí reálný soukromý prostor a stejně přirozený prostor virtuální – svět internetu a nových technologií, jako i low costových přístupů v intencích “nevinného” kutilství DIY, či přímo až vědomé “ošklivosti”, “přihlouplosti”, “absurdity” a banality.
Navzdory tematizaci mnohovrstevnatosti a mnohosti každodenního života, nepřebírají tito umělci
na sebe břemeno avantgardního patosu a nepozdvihují násilně a vypočítavě běžný život na piedestal
umění. Oba světy pro ně stojí na stejné úrovni, posouvá se jen úhel interpretace. Kuriózní, humorné, či podivné, všední momenty a situace jsou pro ně tématem a strukturou zároveň. Jejich pohled na náš svět kreolizované zkušenosti, smíchané z mediální i soukromé reality, je svěží a hravý. V mnohých aspektech je jejich umělecká pozice zařaditelná do koncepce zavedené Nicolasem Bourriaudem – “Altermoderny”, ke které se ale v českém prostředí odvolávají spíše umělci inklinující k “akademičtějšímu” a na analýze formálního dědictví modernismu stojícímu projevu. Nebo se tato tendence, jak je tomu především ve slovenském umění, ignoruje a záměrně nereflektuje. Přesto se i tito umělci musejí vyrovnat s “kreolizací” zkušenosti a postkoloniálním či post-industriálním dědictvím modernismu v sociálním slova smyslu. Jejich život nenaplňuje vpřed či zpět směřující vize, ani potřeba občanské angažovanosti, ale přenos, transgrese všední zkušenosti a její komunikace a sdílení s divákem. Každý z nich však, i přes společné jmenovatele jejich práce, zůstává výsostně individuálním a půjčíme-li si v avantgardním umění oblíbené slovo, které je dnes nese spíš negativní, respektive nedůvěru vyvolávající konotace, originálním autorem.