“I kdyby na zemi nebylo ticha…” Zimní motivy ze sbírek Západočeské galerie v Plzni
Výstava zahájená v adventním období představuje veřejnosti díla ze sbírek Západočeské galerie v Plzni, v nichž je zpracováno téma zimní krajiny a zimního období jak s tradičními atributy, které jsou s tímto časem spojeny, tak i v podobě méně obvyklé. Převážná část prací pochází z období 19. a první poloviny 20. století. Řada obrazů, kreseb a grafik ze sbírek ZČG je zde vystavena vůbec poprvé.
Vystavena jsou např. díla Augusta Bedřicha Piepenhagena, Adolfa Kosárka, Antonína Chittussiho, Jaroslava Špillara, Josefa Lady, Jiřího Trnky, Josefa Hodka a Bohumila Krse. Výstavu doprovází citace z básní na téma zimy.
I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.
Dva poslední verše dopovídají titul výstavy a současně uzavírají báseň Vladimíra Holana Sníh, z níž byl verš úvodní převzat. Celou báseň, jejíž druhou, závěrečnou sloku tvoří uvedené trojverší, lze nalézt ve sbírce Bolest s podtitulem verše z let 1949–1955.
Sněžení vyjadřuje ticho. Je konkrétním obrazem, který evokuje velmi abstraktní pocity. Rozšiřuje prostor k myšlenému nekonečnu, zpomaluje čas až na mez věčnosti, vzdaluje svět jeho tělesnosti. Tlumí kroky i vášně. Zasněžený svět není světem soupeření a boje. Bílý prostor zahalený do neslyšného, klesavého pohybu lehkých vloček rozptyluje vůli a nastoluje spočinutí. Verše Vladimíra Holana jsou leitmotivem výstavy, jejímž vizuálním motivem je atmosférou sourodý Kosárkův Zimní večer. Téma přirozeně snoubí báseň a obraz. Není jistě náhodou, že stejný titul zvolil jiný středoevropský básník, Georg Trakl, pro svou báseň zařazenou do sbírky Šebestián ve snu (Sebastian im Traum, 1912–1914):
Sníh když padá do oken, / Dlouze znějí večer zvony, / K jídlu stůl je prostřen mnohým, / Dům je vším teď opatřen. // Jest i ten, kdo na cestách / Temnou stezkou k vratům schází. / Zlatě milostí strom vzchází / Z hlubin země chladných šťáv. // Poutník tiše vstupuje, / Bolest změnila práh v kámen. / V jeho čistém jasu plane / Chléb a víno na stole.
Zimní večer je, podle Norberga Schulze, který báseň citoval ve svém fenomenologickém rozboru architektury, „něčím víc než jen datem v kalendáři. Protože je konkrétním jevem, je zakoušen jako soubor určitých kvalit nebo obecněji jako ‚naladění‘“. Báseň interpretoval v hluboké analýze Martin Heidegger. Kosárkův romantický obraz, který vznikl v roce 1859, tedy o více než půlstoletí dříve než Traklova báseň, uvádí diváka do stejného „souboru kvalit“. Jako Traklova báseň, rozlišuje konkrétními obrazy vnějšek a vnitřek, je zde cesta, strom a přístřeší, „jest i ten, kdo na cestách, / Temnou stezkou k vratům schází“. Poutníka provází ticho zimního večera, toto „ticho spravuje bránu“ – slovy Heideggrovými, neboť: „Ticho tiší, vynášejíc svět a věci k jejich bytování“.
Takový je intimní svět zimních motivů v obrazech, kresbách a grafikách, doprovázených verši. Vystavená díla byla pro zimní čas vybrána ze sbírek Západočeské galerie v Plzni od umělců tvořících v rozpětí přibližně sta let mezi polovinou 19. a 20. století.
