I’m Feeling Supersonic

Büro for All Our Troubles (BOAT)

 

Tematický výběr z klauzurních projektů napříč ateliéry Katedry fotografie FAMU.

vystavující: Niels Erhardsen, Světlana Malinová, Hanna Samoson, Borek Smažinka, Isabella Šimek, Leevi Toija, Jakub Tulinger, Kajetán Tvrdík, Petr Vlček

kurátor: Václav Janoščík

 

vernisáž: pondělí 10. června 2019 v 18 h, 

komentované prohlídky proběhnou v rámci Pražské muzejní noci dne 8. 6. 2019 v 19: 00 a 20: 45 h.

 

I need to be myself
I can’t be no one else
I’m feeling supersonic
Give me gin and tonic
You can have it all but how much do you want it?

(Oasis)

 

Když nám kapela Oasis slibuje, že můžeme být nadzvukově rychlí, když chceme být sami sebou, možná nejde jen o zábavu, o rychlost pohybu a volnosti, o jízdu. Možná jde také o společenský tlak, kterému jsme vystaveni. Musíme být stále víc přizpůsobiví, kreativní, flexibilní a rychlí. A musíme být i šťastní.

 

Umění na tento společenský a informační tlak může reagovat buď konzervativně, nebo snahou vydat se po proudu environmentálních, psychologických či technologických problémů. Výstava I’m Feeling Supersonic se vrhá touto rychlostí vstříc některým nejdůležitějším problémům dneška.

 

Klíčový vztah k technologiím přitom už není předmětem spekulací, obav nebo naopak naivních nadějí, ale mnohem spíš se týkají naší každodenní zkušenosti a citů. Nejenomže sociální sítě proměňují mezilidské vztahy včetně představ o lásce (Isabella Šimek), ale samotná technika se stává objektem našeho zájmu a empatie (Hanna Samoson a její rozebírání a skládání skenneru).

Stále diskutovanější se stávají i tak prekérní problémy jako jsou závislost na pornografii (Kajetán Tvrdík), útlak žen v různých kulturních kontextech (Jakub Tulinger) a bohužel i zneužívání dětí (Petr Vlček). Naši psychogeografii stále definují konzumní kultura (Leevi Toija), spektakularita (Niels Erhardsen), ale právě i ona nadzvuková rychlost (Světlana Malinová) a všudypřítomný pocit konce světa (Borek Smažinka).

 

Umění nám snad kdysi předávalo hodnoty a krásu, aby se svět zdál být zajímavějším, či bezpečnějším místem. Dnes je to naopak kritika a mapování problémů, excesů a tlaků, čím se umění snaží dělat náš svět alespoň srozumitelnější a smysluplnější, když už víme, že není ani nezničitelný, a ani pouze náš. Můžeme naše trable sdílet, když víme, že je nejde jednoduše napravit.

 

Terapie, spíše než umění; výklad tarotu místo interpretace; pocity místo talentu.