Sezónu 2016 v Galerii Vyšehrad zahajuje výstava Jakuba Tomáše: Hanka a Linda

Jakub Tomáš (* 1982), nedávný absolvent pražské AVU, se od své diplomové práce (2011-12) pravidelně objevuje na české umělecké scéně jako výrazný malíř schopný aktualizovat svébytným způsobem obraz pro současnost. Pro autora je typické svobodné, nikoliv však samoúčelné nakládání s malířskými výrazovými prostředky, smysl pro nové formátování obrazu v závislosti na proměně lidského vědomí, osvojení si malířské iluze, kterou lze přetvářením demaskovat a rozvinout tak celou řadu otázek přesahujících úzké vymezení jedné umělecké disciplíny – malby. První radikální krok v reformování obrazu souvisel u Jakuba Tomáše se zrušením jeho kvadratury, když ostré úhly formátu nahradil zaoblením. Druhým radikálním krokem bylo otevření problematiky obrazové iluze jako procesu demaskování čistě malířského efektu, třetím pak byla evokace různě datované malířské ikonografie jako zkoumaného historického „balastu“, který je třeba apropriací, obnažením a přetvořením nově aktualizovat. Dějiny umění se tak autorovi staly vstupem do ztuhlých historických modelů, ke kterým je třeba si najít nový, živý vztah, což se často neobejde bez drastického „přepracování“ a re-kontextualizace vybraných předloh. Tento „smysl pro tvůrčí destrukci“ je charakteristickým rysem malíře negujícího „reprodukovatelnost světa“ a přemýšlejícího o manipulacích a mystifikacích, které se za společenskou distribucí různých forem reprodukcí dovedně skrývají.

Výstava v Galerii Vyšehrad se volně inspiruje sochami Josefa Václava Myslbeka.  Základním metodickým východiskem k negaci se tu pro Jakuba Tomáše stávají jak jednotlivá Myslbekova sousoší umístěná v areálu Národní kulturní památky Vyšehrad, tak také podhoubí, z kterého díla vyrostla, tj. celý podivný svět obrozeneckého meta-vyprávění dodnes uložený v dochované sochařské ikonografii a symbolice. Čím dnes promlouvají k divákovi alegorie Přemysla a Libuše, Lumíra, Ctirada a Šárky, Záboje a Slavoje? Spíše nežli živý mýtus zpřítomňují sochařské formy jiný konkrétní historický problém spojený s konstruováním minulosti a dějinnou mystifikací. Dobové spory o pravost tzv. rukopisů jsou cíleně zvolenou platformou pro hledání analogií se současným společenským a politickým děním u nás i v celé Evropě. Jakub Tomáš proniká svými obrazy do zákulisí toho, co kdysi mělo na způsob scénáře založit trvalou tradici a co mělo jednou provždy definovat problematickou kategorii identity, ať už národní, slovanské nebo evropské. Zatímco z obrozeneckého pokusu dnes zbyly jen ruiny, otázky po identitě zůstávají a dokonce se stávají čím dál tím více jak aktuální tak také ošemetné. Jakub Tomáš na základě historické látky parafrázuje prostředky mystifikace, které stojí za uměle vytvářenou davovou manipulací v každé době, tedy i dnes. Malbou pojmenovává a zobecňuje situaci. Specifická oblast rozhraní mezi skutečnou minulostí a bájí vede u Tomáše k transformacím a modifikacím myslbekovských titánů. Mýtotvorný duch je rozpuštěn v metaforické ironizující negaci a patafyzickém humoru. Bájné bytosti ztrácejí s odstupem času své tváře. Slovanský bojovník dostává místo hlavy kopací míč. Hanka už není „autorem rukopisů“, ale žena v modrém kostýmku. Vše je poslepováno z různých rekvizit a odpadových materiálů, aby nakonec jednotlivá sousoší tvořila nezpochybnitelnou „vesmírnou“ konstelaci v podobě jakéhosi Atomia, které ale připomíná spíše trapně vyhlížející a naprosto zbytečný kutilský pseudo-předmět.

Tomášovy obrazy odkazují k jakémusi zkopírovanému a deformovanému světu, virtuálnímu lapidáriu, k pohřebišti soch i idejí, jimž díla propůjčila tvar. Defiluje před námi skladiště mrtvých zpředmětněných příběhů, které splnily svou politickou roli v minulosti a dnes jsou opuštěna a zapomenuta. Znepokojující je akcent kladený autorem na nebezpečí skrytém v prostoru mezi politickou manipulací, literaturou a uměním vůbec. Jakoby se Tomáš tázal sám sebe: proč dnes umělec maluje, proč píše? Tuto základní premisu by si měl každý tvůrce patrně včas ujasnit, aby nakonec pouze nesloužil nějaké falešné reprezentaci právě se formující ideologie a neztratil přitom, jako bájný Johann Faust, sám sebe. Jakub Tomáš toto všudypřítomné úskalí s živým zájmem ostře a důsledně sleduje.

text: Petr Vaňous