JAKUB TOMÁŠ – Ohledání místa /12. 6. – 14. 7. 2013/

galerie k.art.on

Vztah místa a děje je pro tvorbu malíře Jakuba Tomáše /1982/ stěžejní. U staršího cyklu prací, zabývajících se kinem jakožto vyprázdněným místem, které přesto odkazuje k příběhům návštěvníků i přímo k filmové naraci, tento vztah cítíme o to víc, čím méně je přítomen v obsahu obrazů. Tato spojitost je jasně zřetelná u figurálních scén, kterými převážně vyplňoval obsahy svých kruhových a z kruhu vycházejících obrazů. Formálně přímočarý přístup svěží malby odkazující k soudobé evropské scéně i velkorysé rozměry obrazů diváka bez skrupulí vtahují přímo doprostřed tohoto spojení.
Omezení požadavkem pracovat na papír či s papírem dovedlo Jakuba Tomáše k radikálnímu zmenšení formátu a zapojení instalace samotného díla do celkového vizuálního působení. Tématicky se však stále přesně strefuje do výše definovaného vztahu místo – děj – divák. Výchozím zdrojem pro tento nový, místo ohledávající cyklus, byly suchopárné slovní popisy konkrétních lokací různých zločinů. Vznikl tedy pozoruhodný rozpor. Jestliže Jakub Tomáš nevyhnutelně subjektivně zabarví absolutně odosobněný popis, je možné, aby se subjektivní výsledek s objektivním zdrojem vůbec vizuálně potkaly? Bylo by jistě velmi zajímavé porovnat Jakubovy práce s fotografiemi konkrétních míst.
Jakub Tomáš, zřejmě „veden papírem“ ale nezůstal u jednoduchého, třeba kresebného přepisu místa. Každé místo činu rozložil do několika vrstev, navíc často pojednaných prostorově. Použité vrstvy ostatně můžeme chápat i čistě malířsky, jako rozložené vrstvy malby. Základní kresba je ovlivněna barevnou nebo prořezanou fólií. Ta někde barevně ovlivňuje náladu, jinde díky překrývajícím se rastrům evokuje pohyb i staré více pohledové náboženské obrázky. Místa činu jsou tak více definována a zároveň ukryta, až divákův úhel pohledu ovlivní, zda se místo činu odhalí či naopak skryje, vyšetřování je tedy napínavé. Prostor galerie k.art.on je s tímto faktem v samozřejmě se jevící symbióze, divák je tak jako tak nucen postupovat úzkou galerií a měnit své pozorovací stanoviště.
Jakub Tomáš určitě už při práci řešil náročnou adjustaci a složitost instalace více papírů a fólií nad sebou. Přivedlo ho to k použití sololitu jako nosné podložky, skobám i skřipcům. Vzhledem k poměru velikosti prací a závěsného systému, není možné si těchto všech jeho složek a pomůcek nevšimnout. Postmoderní přiznání ba naopak zvýraznění všech použitých technických prvků téměř připomíná Centre Pompidou a jeho obnažené vnitřnosti.
/Šárka Koudelová/