Proces tvorby Jana Smejkala se dá popsat jako paralela mnoha dalších procesů lidské činnosti a jejích důsledků, jako nekonečné možnosti okouzleného pozorovatele, reflexe velkého, stále proměnlivého obrazu, jehož jsme všichni součástí. Proto je potřeba vnímat Smejkalovu práci nikoli jako sofistikované „umělecké“ výstupy, ale jako překvapivé záznamy tekuté skutečnosti.