Josef Bolf – Ztracená nápověda
Dílo Josefa Bolfa (*1971) lze označit za jednu z nejčistších generačních výpovědí umělců narozených v 70. letech 20. století. Autor nalezl v médiu kresby a malby možnost srozumitelné artikulace zpřítomňující atmosféru dětství a dospívání v časech československé normalizace. Evokace jeho rozporuplných nálad uprostřed panelového sídliště patří dnes již mezi kanonické ukázky společné zkušenosti se socialisticky sjednocujícím životním stylem a kolektivními formami totalitního systému generálně aplikovanými napříč tehdejší společností. Motiv dětské bezbrannosti a naivity, která je pod tlakem brutálně deformována do podoby tíživých, bezvýchodných snů a nočních můr dotvářených kompenzační imaginací prochází Bolfovou prací v různých modifikacích až do dnešních dnů. Základním půdorysem tohoto pocitu je skepse jako důsledek čehosi navždy ztraceného, co se ale občas zjevuje jako upomínka na „zlatý věk“, který nenávratně minul.
Aby se Bolf vymkl vlastnímu scénáři, který je pociťován jako svazující, a mohl se volněji pohybovat v paralelních prostorech a časech, v nichž může volně zacházet nejen s vlastní minulosti, ale především svobodně pronikat do světa fikce, inspiruje se četbou. Porozumění v tomto směru nalezl autor u generačně spřízněného britského spisovatele China Miéville, konkrétně v jeho povídce Ztracená nápověda. Text rezonuje se stavem, kdy se vše počíná odchylovat od předpokládaného scénáře. Děj povídky je rozehrán v exaktním prostředí lékařského experimentu, v němž hrají hlavní roli herci ztvárňující (interpretující) symptomy onemocnění. Cílem je výukový program pro mladé mediky, kteří se rozpoznáním přehrávaných symptomů učí přesné diagnostice onemocnění. Herec dostává job, kterým je role tzv. standardizovaného pacienta. Tato výuková metoda se však postupně zvrhává v novou, nejasnou situaci. Předpoklady metody selhávají, zatemňují své průběhy a vymykají se kontrole. Herci, coby „mechaničtí interpreti“ známých nemocí začínají prostřednictvím svého opakovaného působení zrcadlit něco nového, dosud neznámého. Ve vzduchu visí otazníky. Co se to vlastně děje?
Josef Bolf vytváří svým dílem především prostor pro zpřítomnění generačního pocitu v jeho nezřetelnosti a těkavosti. Prototyp „standardizovaného pacienta“ lze vztáhnout na jakékoliv metodické „osvojení si“ bolestné zkušenosti. Znalost problému se však míjí s jeho bytostným pochopením. To je otázkou výhradně osobního prožití, jež si jen obtížně hledá formy pro bezprostřední sdělení a sdílení. Zpravidla se uchyluje k prověřeným jazykovým metaforám a obratům, které se náhle zakoktávají, zadrhávají a stávající se nesrozumitelnými. Proto je nutné inscenovat opakovanou zkušenost do nových rámců a s nimi do nových kontextů. Pouze tak máme šanci zahlédnout něco nového jinak, nebo něco jiného nově. Postmediální situace, v níž žijeme, je totiž tak kreativní, že vše, co je prožíváno, mění okamžitě ve filmovou repliku, reklamní slogan či jazykovou metaforu. Významy se uvězňují ve svých inscenovaných předobrazech. A my je tak bohužel automaticky čteme. V rychlosti, které jsme vydaní napospas, to ale často ani jinak nejde.
Kurátor: Petr Vaňous
