Hlavním tématem nové výstavy malíře temných forem Josefa Žáčka (*1951) je tělo vnímané jako organický nástroj oproštěný od soucitu a sentimentu. Záměrně při tom volí technicistní vidění, takže obrazy někdy připomínají negativy, rentgenové snímky nebo screening ultrazvuku. Posiluje tím jejich analytickou stránku a jeho práce je možné vnímat jako diagnostiku reality. Žáček je hlavně pozorovatel, který se snaží vyhýbat emocím, ale ani tak u něj tělo není zbavené tělesnosti. Má symbolický potenciál a je spojené i s neprvoplánovou trochu chladnou erotikou. Přestože se obrazy z posledních pěti let bezprostředně netýkají pandemické zkušenosti, jsou spontánně aktualizovány dobou, která jim dává další rozměr.