Jsem ostrov

La vera solitudine é in un luogo che vive per sé e che per voi non ha traccia né voce e dove dunque l’estraneo siete voi.

Luigi Pirandello

Luigi Pirandello popisuje v citátu opravdové osamocení jako místo, které žije samo pro sebe a pro nás nemá ani stopu hlasu. Jako místo, kde my jsme cizinci.
Co je to vlastně osamocení? Jaké pocity v nás vyvolává? Strach, úzkost, nejistotu? Přestože Fromm upozorňuje na to, jak podstatná je samota pro rozvoj individuální bytosti a Yalom doplňuje, že paradoxně právě její přijmutí nám nakonec umožní navázat hluboký a smysluplný kontakt s druhým člověkem, samotná představa osamocení v nás vzbuzuje spíše pocity negativní. Podvědomě se proto snažíme hledat ve společnosti nám blízkou skupinu, jejíž částí bychom se stali. Strach ze samoty a potřeba lásky a lidského kontaktu nás vede k konformnímu jednání, jež si mnohdy ani neuvědomujeme. Toto splynutí, při němž individuální osobnost mizí a jehož cílem je být jedním ze stáda ( být takový, jako všichni, přizpůsobit se zvykům, způsobům oblékání, obecně přijatým způsobům jednání..) je možností, jak se vyhnout samotě. Toto kolektivní jednání náz zbavuje pocitu odpovědnosti a dává nám možnost jakési pospolitosti, na druhé straně nás zbavuje možnosti inividualismu a svobody. Jedinci, kteří neodpovídají pravidlům a normám dané skupiny jsou pro nás cizinci. Jsou divní, odlišní, chovají se ne normálně. Co je to však normalita?