Julia Gryboś a Barbora Zentková: Mluva do větru

Už je tomu řada let, co výtvarní umělci přiřkli zvukovému médiu vizuální atributy a ještě mnohem déle, co se začali zaobírat synestetickým vztahem obrazu a zvuku. Příčin, proč se výtvarníci stále hojněji spoléhají na abstraktní teritorium zvukových vibrací, je nepřeberně. Může to být (akademický) zájem pojednat vztah jednoho média k druhému, může to být touha po dematerializaci uměleckého díla a stejně tak to může být i záležitost transkripce, dokumentace či potřeby zúročit místně specifický kontext. Jestliže se tedy dnes Julia Gryboś a Barbora Zentková rozhodly v Galerii Lauby pro aurální projekt, neznamená to, že by jejich volba představovala něco signifikantnějšího, než kdyby třeba stěny galerie pokryly obrazy. Důvody je třeba hledat jen a pouze v podstatě sdělení, které jsou – podle jejich přesvědčení – schopny nejlépe tlumočit právě skrze zvukový vjem.

 Nejde ale jen o zvuk. Je důležité, že esenci tohoto vjemu tvoří věta „V závětří trčí ticho“ vypůjčená z básně malíře a literáta Petra Veselého, která dle autorek výmluvně a poeticky opisuje stav, v němž se nachází současné centrum Ostravy, zvláště pak to v bezprostředním okolí muzea. Sousloví, v němž se snoubí obecně sdílená zkušenost z opuštěného místa bez života s osobním pocitem nostalgie někoho, kdo v Ostravě po jistou dobu žil a studoval, má přirozeně daleko k otevřeně kritickému apelu. Povahou jde spíše o intimně symbolický komentář, čemuž odpovídá i efemérní, dematerializovaná forma ztvárnění. Text básně je sice připomenut nápisem na stěně, jeho podstata je ale dedikována jinam, výše po vertikále věže muzea, neboť jej autorky zašifrovaly i do zdejší zvonkohry, jejíž tóny v pravidelném hodinovém cyklu rozeznívají éter ústředního ostravského náměstí. A protože neexistuje žádný ustálený způsob jak přepsat text do not, rozhodly se sáhnout po již existující skladbě vztahující se k lokální identitě. Volba padla na symfonickou báseň Ocelové srdce místního hudebního skladatele Rudolfa Kubína (z cyklu Ostrava), z které notu po notě, písmeno po písmeni, extrahovaly výše uvedený text.  Když se tak zvony ve věži Ostravského muzea rozezní, jakoby přímo zosobňovaly ozvěnu toho, co je bezprostředně obklopuje.

Julia Grybos (1988 Opole, PL) a Barbora Zentková (1986 Martin, SK), jsou absolventky FAVU VUT v Brně, ateliéru Malba II. Luďka Rathouského. Společně tvoří od roku 2008 a po jistou dobu se jejich individualita ukrývala i pod skupinovým označením „Smedné buchty“, respektive „Parené buchty“. Ačkoli se jejich tvorba rozbíhá různými směry, společný základ vždy představovalo především médium malby. Na počátku, během působení v ateliéru Malba II Fakulty umění OU, ještě každá vytvářela obrazy samostatně a teprve finální instalace stavěla díla do vzájemně neodlučitelných asociativních celků. Postupem času ale přerostla intenzivní komunikace mezi oběma autorkami v potřebu kolektivního nadindividuálního přístupu, která se odrazila i ve větší svobodě, s jakou se pohybují mezi médii – instalací počínaje, fotografií či (analogovým) filmem konče. Zejména v poslední době se také výrazně prosazuje jejich zájem o téma synestezie či vztah obrazu a zvuku, který významně promluvil i do jejich aktuální instalace v Galerii Lauby.

Výstavní program Galerie Lauby podporují: Ministerstvo kultury České republiky, Statutární město Ostrava, Fakulta umění Ostravské univerzity v Ostravě a Ostravské muzeum