Byla člověk, ale tenká jako stéblo, s velkými žílami procházející naplocho jejím tělem. Zvuk větru přes ní byl ohlušující vysoký tón, způsobený lomem větru přes její hrany. Pohybovala se se stíny jako by to byly její druzi a před sluncem se schovávala tak, že se otočila na bok. Každé ráno opatrně shrábla vrstvičky škrobu, jež se přes noc usadily. Pak namočí svůj prst do inkoustu v barvě rašeliny a nechá ho zaschnout.

  

Text: Lukáš Likavčan

kurátorka: Caroline Krzyszton

  

vernisáž 25. 7. 2019 18:00-21:00