Kateřina Vincourová – Touches of Innocence in the Past Reflections

“Young, beautiful, desirable. Men find her irresistable, but something is happening to her, something that she doesn’t quite understand, and soon, she will be swept up in a frantic fury of… REPULSION.”

Když v roce 1965 natočil tenkrát dvaatřicetiletý Roman Polanski svůj první zahraniční film Repulsion s Cathrine Deneuve v hlavní roli, jeho úspěch ho okamžitě umístil do role mezinárodně renomovaného režiséra. Dnes na Repulsion, zvlášť v anglo-americkém prostředí, nahlížíme jako na dílo sexuálního predátora, přestože evropské publikum k Polanského tvorbě nazdory pravidelně se objevujícím novým obviněním z nejpřijatelného chování vůči ženám přistupuje s větší tolerancí. Sám Polanski se po letech v nedobrovolné izolaci ve Francii cití být neprávem omezován, což ilustruje svým novým filem “J’Accuse!” (Žaluji!) o aféře Alfreda Dreyfuse, na základě zfalšovaných dokumentů ze špionáže obviněného důstojníka francouzské armády.

Repulsion vypráví příběh mladé atraktivní ženy neusále pronásledované mužskými pohledy a nežádoucími doteky, které postupně vedou k dramatickému rozpadu její osobnosti. Pravidelné agrese mužů v jejím nejbližším okolí se začínají projektovat do halucinací a vizí opakovaného znásilnění. Hranice mezi realitou a představami se postupně zcela ztratí. Nespočet těl zbavených hmatajících mužských rukou vystupuje ze stěn jako větve neprostupného lesa v divokém větru a vedou Carol Ledoux (Deneuve) k plné paralýze. Zda-li jeden pár z nich obrazně i doslovně patří samotnému režisérovi je klíčovou otázkou současné kritiky filmu.

***

Tvorba Kateřiny Vincourové čerpá z intimního prostředí domova převedeného skrze propojování zdánlivě náhodně nalezených předmětů denního užití do sochařských a instalačních forem velmi často komponovaných s krajní vnitřní tenzí nebo přirozenou, ač na první pohled neznatelnou nestabilitou. Napjaté textilní gumy, hřebeny nebo stahovací spodní prádlo vstupují do plyného hovoru s fragmenty dekonstruovaných oděvních manekýn a dalších antropomorfizovaných držáků vyňatých z výkladní skříně klasické galanterie.

Stereotyp vnímání domova jako klidného přístavu uprostřed rozbouřených vod okolního světa vstupuje do kontrastu s realitou pravidelných a pro jakýkoli mezilidských vztah typických a nutných konfliktů. Situace, které zůstávají doslova viset ve vzduchu bez patřičného verbalizovaní a reflexe postupně formují neviditelné hmoty podléhající základním přirodním zákonům a tedy i gravitaci. Jejich tíha se obrazí na svém okolí a vytváří jasné fyzické manifestace v prostoru.

Nohy, ruce, krky a torza se vyjevují ze stěn nebo podlahy a pohlcují celý svůj okolní prostor jako by nebyly jen fragmenty, ale kompletními těly. Jejich pohyb v čase je zmrazený jako zaseknuté přesýpací hodiny. Praporky a tyče drží neviditelné ruce, které ve své přesně vymezené časovosti nestihli projít skrz a zůstavají skryté v pevném cihlovém ostění nebo dočasné sádrokartonové přepážce. Čas osciluje a nechává průchod nejen tělům, ale i segmentům možných minulostí a za okny vychází slunce.

Potenciál drobného násilí, které ale může být zároveň zdrojem radosti udržuje atmosféru podobně napjatou jako jsou i stuhy, vlákna a napínáky Kateřininých objektů. Křehkost, fluidita, nejednoznačnost.

***

Co Polansky dovádí do drasticky naturalistického vyobrazení postupné eskalace psychózy vedoucí k vraždě na pomezí hororového formátu Vincourová zpracovává jako plynulý dennodenní proces postavený na nenávodném náznaku. Ruce zkamenělé ve stěnách zde nejsou nezbytně jen zdrojem agrese a zneužití, ale také nástroji bežných aktivit, stejně jako politického protestu, aktivismu nebo jednoduchého pohlazení. Paralela mezi obojím vytváří další úroveň napětí možného čtení výstavy, ale zároveň zůstává zástupnou pomůckou. Nevinnost v tomto případě není naivním nevědomím, ale poučeným a intencionálním vnímáním okolního světa a jeho proměn.

kurátor: Jen Kratochvil