Klaus Staudt (*1932) patří po desetiletí k významným představitelům konkrétního umění. Jeho reliéfní díla, která principiálně vycházejí ze struktury mřížky a skládají se z jednotlivých prvků, získávají svou hloubku a optickou transparentnost díky působení světla. Světlo se odráží od jednotlivých segmentů a je pro diváka pocitově vnímatelné, samotná struktura mřížky postupně pomalu dozrává v estetický a záměrně koncipovaný celek.

 

Tato umělecká strategie byla užívána a rozšiřována již v 60. letech 20. století v mnoha evropských zemích. Mřížka jako formální báze se také objevovala v pokusech o rozpohybování objektů, je možné ji vnímat jako základ některých variant kinetického umění. V Mnichově Staudt také úzce spolupracoval se svým kolegou Gerhardem von Graevenitzem (1934–1983), ale sám nikdy neudělal krok ke skutečnému rozpohybování svých děl, tedy ke kinetice.

 

Přesto je možné v jeho mřížkových strukturách vnímat pohybovou složku. Měnící se světelné podmínky nebo pohyb diváka před obrazem lze chápat také jako vizuální změnu ve struktuře rastru. Tato vnitřní nestabilita mřížky je však pouhý optický klam. Samotná mřížka je jasně strukturovaná oblast, obvykle tvořená stejnými prvky. Ty jsou upevněny na nosnou desku tak, že slouží jako stavební báze pro výslednou mřížku. Staudt během své kariéry používal různé prvky pro tvorbu rastru. Nejtypičtější je prvek, který vychází z dělení krychle. Ostré hrany a rovina vzniklá oddělením od celku formují segmenty, které modulují světlo a umožňují opticky vnímat pohyb mřížky.

 

Staudtovy rastrové reliéfy jsou téměř výhradně bílé. Tato barva nejlépe odráží světlo a neodvádí pozornost od formy struktury. Autor také zkoušel používat barevné čelní plochy z plexiskla a vnesl tak do svých reliéfů barevnost. V těchto realizacích je však třeba počítat s tím, že prvky tvořící mřížkovou strukturu nebývají vytvořeny v barevném provedení. Barevný akcent vychází z povrchu skla a není tedy konstitutivním prvkem mřížky.

 

Dovednost Klause Staudta pracovat s barvou je nejlépe vidět na sérii kreseb, které vytvořil během rezidenčního pobytu v Josef a Anii Albers Foundation v USA. Struktury jsou „abstrahovány“ z mřížky, kterou divák nevnímá jako výtvarnou substanci. Násobí se mezery mezi prvky mřížky a je možné sledovat jednotlivé směrové vektory – horizontální a vertikální.

 

Staudtovi se podařilo vytvořit mimořádně rozmanité a formálně pestré dílo, které je formálně založeno na existenci rastrových struktur, které autor sofistikovaně používá.

 

kurátor: Hans-Peter Riese