Cyril spí, ale odkaz žije dál!

 

Jednou z posledních výstav v naší věži byla ta od Kristíny Kandrikové. Pro Cyrila to byl konec, pro spolupráci začátek. Kristína s naším kurátorem Davidem Bartošem dále připravili výstavu v Bratislavské Galerii Médium. Téma bytí člověka v krajině zahalené do tmy nakonec vrcholí logicky vyustěním ve světle svítání, které nastane v Plzeňském DEPO2015 a do týmu se přidal ještě architekt výstavy Robert Bakyta. 

 

Výstava je součástí doprovodného programu BLIK BLIK 2020 – Festival světla a umění ve veřejném prostoru.

 

Anotace výstavy:

Kristína Kandriková se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá bytím člověka ve tmou zahalené krajině. V malbách a objektových (a někdy i zvukových) instalacích reflektuje vlastní zkušenosti z nočních meditací, pochůzek a běhů, které realizuje především v okolí rodného Kysuckého Nového Mesta. K tomu využívá vlastní charakteristický vizuální jazyk, tíhnoucí k minimalismu a abstrahování syrových podmínek a zážitků nočního bytí. 

 

Existenciální téma poprvé otevřela v roce 2018 v Prostějovské Galerii Cyril výstavou Krajní Bdění. Tamnější věž a půdu kostela změnila na les, který se pomalu ztrácí v šeru stmívání. O rok později vtáhla diváka do nejhlubší noci. V tmě Bratislavské galerie Médium přiměla Kandriková diváka Vidět veci, ktoré tam nie sú a nevidět veci, ktoré tam sú.

 

V Plzeňské Truhlárně (DEPO2015) Kandriková logicky uzavírá tuto niternou cestu příchodem na světlo. Výstava jako celek reflektuje jeden z nejmagičtějších momentů našich dnů – přerod tmy ve světlo, čas, kdy noc přechází v den. Jakkoliv pateticky to zní, jedná se o moment, který nese archetypální témata a významy uchopené v rámci filosofií, náboženství a konec konců i v umění. Před tím, než dopadnou první paprsky, nastává Ticho. Jakoby vše živé procitlo a poprvé se nadechlo. A s prvním výdechem přichází světlo, napřed mírné, téměř neviděné, a pak najednou prudké – oranžové, žluté, zelené, modré, červené. Barvy mění podle toho, jaký je zrovna svět. 

A právě útržky krajiny našeho světa, který se připravuje na světlo (a následně jím je zaléván v různých podobách), Kandriková uchopuje a v rámci jejího charakteristického jazyka abstrahuje v instalaci objektů, obrazů, zvuků a světel. 

 

Ačkoliv je v rámci uměleckého provozu patrná přirozená tendence reflektovat klimatickou změnu a problémy našeho environmentu, Kandriková nemíří primárně tímto směrem. Mimo vlastní niternou zpověď poukazuje na problém soužití člověka se vším ostatním na Zemi. Pokud nám hoří lesy, pole jsou suchá, ledovce a sníh minulostí, zvířata pouze překážkou nebo nástrojem koloběhu spotřeby, pak všemi těmito neduhy trpí i člověk. Za všemi problémy současnosti nestojí jen iracionalita a konzum, nýbrž i přetržení přirozeného blízkého vztahu člověka a krajiny. Někdy je zkrátka potřeba ponořit se do tmy, abychom znovu pochopili, jak vypadá světlo. 

 

kurátor: David Bartoš

architekt výstavy: Robert Bakyta

produkční výstavy: Kristýna Jirátová