Výstavní projekt představuje dílo malířek tří generací, které propojují důležité společné rysy. Jedná se v prvé řadě o specifickou intimitu pohledu. Obrazy, kresby, objekty či instalace mají svůj charakteristický růst ve směru zevnitř ven; jsou momentem procesu zvěcňování Vnitřního a za tím účelem přeměňování Vnějšího (povaha jakéhosi aktualizovaného civilismu); díla vždy obsahují výrazný časový rozměr. Tomu odpovídá jednak mapa motivů a témat, kterými se autorky zabývají, jednak způsob tematizace a artikulace samotného obrazu v rovině jeho konstituce a výrazu jako momentu zastavení v čase. Podstatná je tu explikace tranzitního principu mezi „uvnitř“ a „vně“ – tím je proces hledání pozice a stanoviště ve vztahu, který je jednou pociťován jako rozporný, iritující, skeptický, ironický, jindy jako souhlasný, klidný, vyrovnaný. Obě polarity vnímání se v obrazech neustále střídají a vytvářejí dynamické konstelace. Prostřednictvím malby je tu analogicky – výrazovými prostředky obrazu – naplňována živá trajektorie samotného bytí s nejistým zítřkem.
Koncepce výstavy zohledňuje potřebu návratu lidského měřítka a svobodného jednání do současné vizuální kultury a praxe, potřebu funkčního stanoviště, ze kterého jsou vyvíjeny sebereflexe a zpětné vazby pro autora-umělce i pro příjemce-konzumenta. Abychom se neztratili v chaosu postmediálního věku, nezasekli se v konzumním bezčasí, nebo neutonuli v tekutém poli mediálně šířeného oběživa, je třeba se v umění koncentrovat na postižení vztahů a vazeb, které jsou fyzicky „ověřitelné“, protože vše ostatní může být pouze mefistofelské pokoušení – hra v reálném čase, ale s fiktivními prvky a zákonitostmi. Jedině v osobních vazbách se totiž odehrává živý akt plnohodnotné, kontextuální zkušenosti, a proto právě v nich je tato zkušenost postižitelná, zobecnitelná a tedy přenositelná.
Ptáme-li se názvem výstavy a spolu s autorkami „Kudy vede cesta ven?“, ptáme se na možnost umělecké svobody a svobodného jednání, které jsou neustále pokoušeny – vnějšími tlaky, regulacemi, omezením či neporozuměním. Otázka zároveň obsahuje varování a apel na nutnost uchování si osobní identity a integrity – v rovině lidské mysli i emocí, které jsou zvenku atakovány a rozptylovány. Tento neustále obnovovaný křehký stav vyváženosti a harmonie je mefistofelsky pokoušen každým okamžikem a jeho rovnováha je vystavována kruté zranitelnosti. Banalitu, všednost, stereotyp a apatii není možné porazit a překonat jednou provždy. Je nutné se proti nim stavět neustále, v každém věku, napříč uměleckými generacemi. Podstatným zůstává vědomí, že jedině aktivní postoj vůči dotírajícímu chaosu, je tou správnou kulturní sebeobranou, která přetavuje zkušenost v umělecké dílo se sociálním rozměrem, v obraz. Takovým obrazem lze pak šířit vlastní zkušenost a přitom nic nevysvětlovat a nic nikomu nevnucovat. Vítězství umění nespočívá v tom, v čem vítězí politika. Může být ale obsaženo v prostém, zodpovědném jednání. Jednat tvůrčím způsobem znamená, jak ukazuje zkušenost, jednat svobodně. Ostatní se dostaví.

Kurátor: Petr Vaňous