Živé rozhlasové interview se současným umělcem o aktuálním stavu soudobého umění a společnosti.

koncepce a režie: Janek Rous

Rodíme se s osobním chápáním světa.
Jsme však od malička vystaveni brutálnímu násilí výchovy starých lidí.
Proč při sebemenším osvobozeném projevu slyšíme: „Počkej, on tě život naučí.“?
Bráníme se, jsme neurotizovaní. Vzdáváme se nebo vydržíme.
Proč bychom tedy, když jsme tak narozeni, trvali na svém vidění a cítění světa?
Už proto, že to neuděláme, potvrzujeme tuto pravdu.
Nebo se někomu zdá, že to je choroba?
Kdo si to stále bere na svědomí, to potlačovat?
Vždyť je nás na celém světě mnoho, kdo cítí stejně.
Máme velké vzory, které předpověděly příchod nové epochy.
Jsou nová povstání a vzbouření, která potvrzují, že tyranie starého myšlení je silná.
Já ovšem prohlašuji, ať existuje tento projev.
My nevíme, odkud přicházíme, koho jsme potomky, a proto máme právo se vyjadřovat, jak se vyjadřujeme.
Proces uzrání a tím i názor na svět je u každého jiný.
Není ale možné aspoň netolerovat druhý pól.
Tato epocha je dávno předpovězena technikou a vědou, umělci před padesáti lety.
Žijeme v nedostatečnosti vzdělání, navíc vzdělání pro starý svět.
Jestliže se máme orientovat, pak tedy nové metody, konec nesmyslů!
Staré myšlení musí dožít a ono dožívá, sice ještě za zvuku fanfár, ale už jen za fanfár rozmělňovatelů.
Je to počátek nové citlivosti ke světu a okolí.