Výstava zobrazuje historii a vývoj Ateliéru Langhans a vyzdvihuje inovativní pojetí jeho reklamy a grafiky. Součástí prezentace jsou další ukázky portrétů Galerie osobností i doklady architektonické proměny domu po roce 2000.

Janu Langhansovi bylo dvacet devět let, když v roce 1880 otevřel svůj ateliér v Praze, ve Vodičkově ulici číslo 37. Od té doby fotografie z tohoto domu nikdy nezmizela. Tento fakt stál v pozadí vzniku výstavy, která se zabývá vývojem, dějinnými zvraty a proměnami tohoto místa.

Autoři výstavy – kurátor Dušan Šimánek společně s designérem Miroslavem Bednářem, ve spolupráci s Robertem Portelem – postavili svůj koncept nejen na bravurních portrétech Langhansovy Galerie osobností, ale i na hodnotách řemesla a obchodní koncepce, které styl Ateliéru Langhans určovaly.

Přízemí galerie je inspirováno fotografiemi někdejších Langhansových čekáren. Byly to reprezentativní prostory, které zákazníkům zároveň představovaly fotografickou produkci ateliéru. Autoři výstavy LANGHANS PRAHA shromáždili dostupné dokumenty a rozčlenili je do tematických okruhů. S použitím originálních fotografií, reprodukcí tiskovin a reklam firmy vytvořili osobitá tabla. Přesnost řazení materiálů i provedení tisků mají být i jakousi poctou tehdejšímu portrétnímu řemeslu.

První patro s kopiemi portrétů Galerie osobností reflektuje jejich kvalitu a okázalost. Slideshow poukazuje na bohatost sbírky a i velikost ztrát, vzniklých likvidací archivu desek.

V kabinetní místnosti prvního patra galerie je umístěn vývoj domu ve Vodičkově ulici: fotografie původního stavu a jeho interiérů, devastace v průběhu čtyřiceti let socialismu, rozsáhlá rekonstrukce (dokumentace stavby od arch. Ladislava Lábuse, text dr. Michala Trymla) a svědectví ze současné doby (Nadace Langhans Praha, restaurování negativů, založení galerie, výstavy apod.)

Historickou část doplňuje přepracovaný a doplněný film Můj pradědeček Jan Langhans, promítaný v suterénní místnosti galerie (délka 29.30 minut).

II. patro galerie odkazuje na budoucnost: PÓZA A ANTIPÓZA je reflexí Waltera Kellera, v níž konfrontuje Langhansovy fotografie s pracemi Pawela Jaszczuka (*1978).