Matthias Lorenz (photo: Rolf Schoellkopf)

Nomos Alpha z Xenakisova „divokého období“ a premiéra skladby Petra Bakly v podání německého violoncellisty Matthiase Lorenze. Současná hudba v Bauhausu!

————————————————————————————————————–

Program

Iannis Xenakis: Nomos Alpha (1966)
Petr Bakla: Something with something else III (2014) – PREMIÉRA
Iannis Xenakis: Nomos Alpha (1966)

Matthias Lorenz – violoncello

————————————————————————————————————–

Sólový koncert Matthiase Lorenze, německého violoncellisty a člena Ostravské bandy, bude jarním předznamenáním srpnového festivalu Ostravské dny nové hudby a zároveň naváže na loňskou přednášku Petra Bakly Iannis Xenakis – mýty a hudba.

Iannis Xenakis je jakožto klíčová osobnost hudební avantgardy 20. století častou položkou programu Ostravských dnů. Vedle mnoha skladeb pro velké obsazení zde v průběhu let zazněly všechny jeho skladby pro sólové smyčce, a ty svým významem zaujímají v Xenakisově katalogu významné místo. Všechny – až na jednu! Nomos Alpha se na koncertech hraje málo, vedle obvyklých (čti extrémních) nároků na sólistu totiž vyžaduje drastické přelaďování nástroje během hry. Skladba spadá do Xenakisova „divokého období“, kdy skladatel prověřoval další možnosti expanze svého již beztak zcela originálního hudebního jazyka. V Nomos Alpha tak uslyšíme Xenakise ve vrcholné formě jeho syrového maximalismu, ovšem s úchvatnými inovacemi a detaily, jaké lze uplatnit jen v komorní hudbě. Čtvrthodinová skladba na koncertě zazní dvakrát, druhému provedení bude předcházet dialog Matthiase Lorenze a Petra Bakly – o skladbě samotné i Xenakisovi obecněji, tentokrát především z pohledu interpreta.

Petr Bakla ke své skladbě říká: „Mým puristickým sklonům vyhovuje, když lze nějakou hudební ideu či situaci realizovat jen jedním instrumentačním řešením. Odpadá tak štukatérské rozhodování o tom, co bude hrát který nástroj, protože to prostě jinak nejde. Skladba Something with something else (Něco s něčím jiným) vyhovuje skoro: je zřejmé, že musí být hrána na housle, violu nebo violoncello, ale nelze najít jediný důvod, proč by to měl být právě jeden z těchto nástrojů a ne zbylé dva. Existuje proto ve třech verzích, které jsou všechny konkretizacemi jednoho principu (jedné „meta-skladby“), ale nesdílejí žádný notový text, jsou každá zcela jiná. Samozřejmě že by se to bývalo dalo jednoduše transponovat, ale to je daleko za hranicí toho, co má ješitnost snese. Po dopsání skladby tak nezbývalo než napsat ji znova, a pak ještě jednou – což je rozhodně zvláštní zkušenost. Podle všech rozumných kritérií má skladba tři části, já ji ale slyším jako diptych. Doprostřed něčeho se zakliňuje něco jiného, ale to první něco vlastně nepřestalo úplně znít, jen na chvíli ustoupilo do pozadí. Jaká podobnost s programem celého koncertu…“

Iannis Xenakis (1922–2001) byl skladatelem řeckého původu, celý svůj umělecký život však prožil ve Francii, kam uprchl před pronásledováním za účast v povstání za druhé světové války. Válečné zážitky v něm podnítily potřebu hudební tvorby. V Paříži působil nejprve jako asistent architekta Le Corbusiera. Do světa hudby vstoupil jako outsider bez patřičného vzdělání a zázemí (povzbuzení se mu dostalo jen od Oliviera Messiaena), aby se během několika let stal jedním z nejvlivnějších a nejoriginálnějších tvůrců. Xenakisův přístup k hudbě se nápadně lišil od koncepcí jeho současníků, zpravidla rozvíjejících postwebernovský idiom či obecně nějakou hudební tradici. Více než myšlenkový svět Evropy posledních staletí Xenakise zajímali předsokratovští antičtí filosofové. Inspirovala ho matematika, fyzika a přírodní procesy, hudba pro něj byla především zvukovou syntézou v nejobecnějším smyslu a uvažoval o ní v kategoriích hustoty, spojitosti či nespojitosti, poměru periodické (tónové) komponenty a šumu a v podobných „nehudebnických“ termínech. Tomu odpovídá i radikálně nový výraz Xenakisovy hudby: je syrově objektivní, nepsychologizující, nezávislá na tradičních formách. Dílo Iannise Xenakise se vyznačuje pozoruhodnou kontinuitou – již v prvních skladbách lze nalézt principy, které pak celoživotně rozvíjel a prohluboval. Přestože nároky na hudebníky jsou u většiny skladeb až neuvěřitelné, Xenakisova hudba od počátku přitahovala vynikající interprety a málokterý skladatel posunul hranice možného v té míře, jako právě Xenakis.

Skladatel Petr Bakla (1980) se narodil a pracuje v Praze, zásadní význam však pro něj má dlouhodobá spolupráce s Ostravským centrem nové hudby. Věnuje se výhradně tvorbě komponované hudby pro akustické nástroje, seznam jeho skladeb zahrnuje nejrůznější obsazení, od sólových kompozic po orchestrální. Ve své hudbě usiluje o navození situací a kontextů, v nichž elementární výchozí materiál může nabývat zvláštní expresivity a energie. Častým rysem Baklových skladeb je (kvazi-)simultánní průběh dvou nebo více zvukových vrstev, jejichž interakce vytváří charakteristické napětí.

Matthias Lorenz (1964) studoval hru na violoncello na akademii ve Franfurtu nad Mohanem. Ve své práci se soustředí – jako teoretik i interpret – na soudobou hudbu. Díky svým sólovým vystoupením a rozhlasovým nahrávkám procestoval celou Evropu. Od roku 1996 se účastnil tří produkcí Frankfurtského baletu (s choreografem Billem Forsythem). Také se příležitostně podílí na rockových, popových a elektroakustických projektech. V roce 2001 založil elole-pianotrio a od roku 2003 je členem drážďanského ansámblu courage. Od roku 2011 hraje v Ostravské bandě.

————————————————————————————————————–

Vstupné: 60 Kč – 80 Kč – 100 Kč