Na fotografiích se jakýkoliv trojrozměrný prostor stává pouhou fikcí. V nejlepším případě nabízí reprodukci znázornění daného prostoru, a je tedy nadvakrát vzdálenou kopií údajné reality. 
Tím, že umělkyně Janine Schranz a Mara Novak pracují s analogovou fotografií bez použití mezistupně fotografického aparátu, se ve svých pracích dobrovolně vzdávají tradiční honby za perfektní reprodukcí, a místo toho čerpají svou metodu i své médium z prostoru samotného.

Janine Schranz ve svých pracích aplikuje na fotografický papír foto emulzi, kterou následně nasvicuje, čímž vytváří různorodé plochy šedých odstínů. Její fotogramy evokují fotografie architektury, neboť svou, v zásadě dvourozměrnou, metodou imituje perspektivu a ztvárňuje výklenky a zákoutí imaginárního prostoru. Avšak tento dojem zůstává pouze v mysli diváka, neboť stačí jediný krok vpravo či vlevo, a tato křehká iluze se roztříští. 

Mara Novak vytváří trojrozměrné makety skutečných pokojů, ve kterých jednu stěnu buduje pouze z fotografického papíru, jehož fotosensitivní stranu nechává uvnitř. Skrze „clonu” v papíru vchází do pokoje světlo, jehož lom se zaznamenává, a na fotografický papír kreslí v prostoru kolem otvoru aureolu. Výsledné archy jsou vlastně fotografiemi vnitřního prostoru této „camera obscura“ – dílo zachycuje zároveň světelnou stopu interiéru, i vnějšího prostoru.

Obě techniky ponechávají umělkyním velmi malou kontrolu nad konečným výsledkem – tím, že se vydávají napospas svému materiálu, se obě ženy cíleně distancují od své digitalizované subjektivity, a znovuobjevují jedinečnost analogického fotografického procesu.

Nika Kupyrova, kurátorka