Slovo fotogenie se sice objevilo až se vznikem filmu, avšak nelze
pochybovat o tom, že na počátku cesty, jež vedla k objevení
fotogeničnosti, byla již fotografie. Ve filmu se sice fotogenie
spojovala s pohybem a časem, ale z různých příkladů „fotogenie
nezvažitelného“ je zřejmé, že ji není nezbytně nutné svazovat jen
s časem filmu. Odhalovat ji totiž dokáže i fotografie, protože i ona –
třebaže svým a jen sobě vlastním způsobem – umí zachytit to, co „duch
nemá čas podržet, co oko nemá čas a místo vidět“ (Jean Epstein).

Časem fotografie je světlo: objektiv fotoaparátu vrací oku jeho
přirozenou schopnost navazovat fyzický vztah k věcem, vnímat fyzické
kvality. Mají-li či nemají-li věci funkci anebo účel, je teď lhostejné,
stejně jako to, zda je dovedeme správně pojmenovat či nikoli. Fyzická
podoba věcí není shodná s jejich užitnou hodnotou a veřejnou identitou.
Podoba zcela běžných věcí je právě proto až magicky uhrančivá. Fyzická
podoba věcí, jak se může ukázat, není totéž, co forma utvářející látku:
věc ve své fyzické podobě je už totiž jenom tím, čím je – tvarem své
látky a látkou svého tvaru.

Fotografie Marcela Steckera nechtějí budovat pomocí světla a stínu iluzi
trojrozměrného zobrazení, protože pro zachycení věci, která se vymanila
ze světa objektivity a setrvává ve své fyzické podobě, jsou tři dimenze
málo. A jestliže pro fotogenii ve filmu bylo zapotřebí čtvrtého rozměru
– času, na jeho fotografiích je čtvrtým rozměrem světlo. Vše hmotné tak
zůstává hmotným, a současně i nezvažitelným. Možná, že právě toto je
ona fotogenie, jež je fotografii vlastní. Věc je tvarem své látky
a látkou svého tvaru. Fotografie je pravým jménem věci, nic
objektivního, nic formálního, ale ani nic abstraktního. Words of light.

Miroslav Petříček