Marie Blabolilová – Rastry

Výstava významné české malířky a grafičky Marie Blabolilové (1948) představí její tvorbu od 90. let po současnost. Autorka soustředěně rozvíjí osobitý koncept poezie každodennosti – motivy interiérů, zátiší, městských i přírodních krajin. Pracuje se zřetelnými znaky věcí za současného využití výrazného abstraktního řádu. Příznačné je využití rastrů linoleí či rytmizovaných ornamentů malířských válečků. V čase také zesiluje úloha barvy.

Rastry
Marie Blabolilová zprvu proslula svými grafikami. Dovedla vnést množství nálad a významů do zdánlivě chladného rastru šrafur. Řád rastrů, který není samoúčelný – estetizující, ale obsažný, je nejen osobitým výtvarným principem, ale v důsledku přinesl celou řadu dalších možností.

Linoleum
První obraz na linoleu Lahve vznikl mezi lety 1985 – 1986. Tehdy to bylo živě zelené lino s jemným vzorem, které je charakteristické pro věci z tohoto prvního linoleového období. Lino tehdy posloužilo jako pozadí pro zátiší. Blabolilová minimalisticky nechala vystoupit zvýrazněním bodů z podkladu zvláštní civilistně symbolickou dvojici lahví od piva a limonády. Stará linolea svým vzorem i stupněm sešlapání určují, co na nich bude. Někdy pracuje na základě pointilistického principu, jinde, u robustnějších vzorů, je více expresivní a malířštějští. Vždy ale vytahuje z plochy předem daného vzoru okem grafika zahlédnutou realitu. Krajina, Kristus, květinový vzor záhonu, lesní struktura, dekor konvičky, potah, podlaha, akvárium, klec, dům…

Váleček
S rastrem souvisí také užití válečku. Obdobně jako vzor linolea dříve malovala tapety nebo válečky na svých obrazech štětcem. Užití válečku podobně jako lina sice sama banalizuje výkladem o  chuti zjednodušit si práci, ale oběma technikami a s nimi spojenou malířskou nadsázkou posouvá malbu a obraz zase o něco dál. Opouští výrazový verismus na pokraj minimalismu, struktury a abstrakce. Řepkové pole, stůl a židle, křeslo – ušák se proměňují v barevnou op-artovou kompozici. Vytváří iluzi prostoru minimálními prostředky. Přesto i v polohách na kraji předmětnosti zůstává vždy u  sdělení o konkrétní věci a nikdy nejde o čistou abstrakci. Prvně po válečku sáhla na obraze Rozbitý hrnek a skořápka v roce 1988.