Název práce Museli to postavit implikuje za prvé nutnost, za další neurčitost a zároveň rozhodnutí k akci, která byla provedena a dokončena. Práce navazuje na předchozí díla Marie Štindlové, s tématy jako čas, čas videa, pohyb – např. listování, fragmentární psaní, jeho formy a sémantické možnosti, prostor, krajina, hranice, stavění, marné stavění, sysifovská práce, zen. Stěny staveb dřívějších instalací nahradily dvě projekční desky, místo průhledů ze staveb a do nich jsou tu okna prohlížeče a rámečky videí, které chápu i jako metafory oken a projekcí mysli. I překrývání projekcí a obrazů s textem se děje na více úrovních než jen na té fyzické. Když Marie nechává vznikat text v okně dokumentu na pozadí videozáznamu vodní hladiny, skutečně „píše na vodu“, prchavost je vlastností viděného i jeho tématem. Videozáznamy ukazují jen mírně pohyblivý obraz, texty, často silně obrazotvorné, se chovají spíše jako básnické obrazy než jako vyprávění. Mezi tím najdeme různé druhy pohybů, spíše opakovaných než vedoucích někam pryč: ruka otáčí půllitrem, opakuje se chůze oblíbenou ulicí, na jejíchž, obou koncích je prázdno, a nakonec padá návrh k opuštění prostoru: „proscrolovat se někam jinam“. Videoprojekcím běžícím ve smyčce stěží lze odpárat hypnotickou práci opakování, kterou umocňují velkoryse načasovaná temná místa. Pohyblivý obraz a text se střídají v pozici ústředního významového pole a jeho periferie. Text je situován – na okraji, na vodě, na okně obrazu jako roleta, kterou je ovšem svým způsobem každý textový dokument a týká se zejména prostorových popisů, zmiňuje knihovny (prostor složený z prostorů knih), byty, vzpomínky – prostory v paměti atd. I Museli to postavit je suverénní prostor, který charakterizuje formální komprese a zároveň záměrná nedopovězenost, neuzavřenost. Práce podle mě působivě komentuje samotné procesy myšlení, psaní a pozorování, jejichž výsledkem texty a videozáznamy přirozeně jsou.
(txt: Lenka Vítková)