Spojuje-li práce Markéty Othové obvykle pohyb, ať už je sebenenápadnější a sebehůře postřehnutelný, je výstava 1933 konstatováním náhle zastaveného času.
Umělkyně fotografovala ve stylu připomínajícím archivní dokumentaci z užitého umění různé skleněné objekty, mísy, vázy a sklenice, které vlastnoručně vyrobil její otec, Antonín Oth, zesnulý v roce 2014. Může se sice zdát, že dokumentární aspekt a neosobní kompozice připomínají nalezené staré obrázky, vystříhané z časopisu o designu ze třicátých let, avšak pohyb docela nezmizel. Lze jej stále rozeznat v samotném fotografovaném objektu, ve vzpomínce na pohyby řemeslníka, který jej vytvořil, v nedokonalosti ručně zpracovaného skla a v prachu, který na něj pomalu usedá. Pohyb je také přítomen v abstraktních tvarech uzavřených do systematicky formalistických záběrů a opakovaných anachronismů (skleněné objekty vznikaly porůznu od šedesátých do devadesátých let).
V jednom ze svých starších děl, malbě Bez názvu / Untitled, 1997-1999, reprodukovala Markéta Othová vzor z látky županu svého otce. Vzor, oddělený od svého média a namalovaný abstraktním způsobem, sestával z malých barevných koleček. U série 1933 se Markéta Othová rozhodla vystavit své fotografie ve formě charakteristických černobílých velkoformátových fotografií, od nichž umělkyně v poslední době postupně upouštěla. Barevné skleněné objekty se tedy znovu objevují ve své tradiční, starší podobě, jako by nic nebylo snazší než návrat zpátky, postupný návrat k paměti či dokonce ke skutečnosti předcházející paměti a samotné existenci, vzhledem k tomu, že vše strnulo v roce 1933, roce narození Antonína Otha.