Výstava Martina Cába a Václava Stratila není konečným výstupem „práce na společném díle“, ale jednou z průběžných artikulací jejich přátelství a každodenního kontaktu. Spolupráce a koexistence se v jejich případě sloučily v jedno. Materiál na výstavu mimoděk vznikal několik uplynulých let během nesčetných setkání, telefonátů a myšlení na sebe navzájem.

 

„Nespěchali jsme. Vztah pedagoga a studenta je v našem případě stále up-to-date. V minulosti i současnosti. Vzešli jsme z formálního statusu do radostné blízkosti. To není samozřejmostí a pojem blízkost považujeme za obsahový rámec naší možné výstavy. Chytit psa pohledem. Modlíme se za sebe. Blízkost chápeme nejenom jako intenzitu a křehkost, ale také jako stav, ve kterém se může rozostřovat status pozice a individuality. Čistý průstřel spřízněností – umění spolupráce. Mlčení se počítá, má své místo. Každý den si voláme, říkáme si texty. Nebo jen funíme. Tisíc tři sta telefonátů, pětadvacet zmeškaných denně. Bydlíme kousek od sebe a ty ležíš na mé posteli. Pořád jsme pomalinku u konce a začátku. Živote.“

 

kurátor: Jiří Ptáček