„Současná obliba vzpomínek zdůrazňuje protiklad mezi minulostí, z níž zbyly jen mrtvé znaky, a přítomností, která si není jistá svou identitou.“ (Marc Augé, Antropologie současných světů, 1994)

Kenotaf je monumentem zemřelého, jehož tělo je pohřbeno „jinde“. Jedná se o smuteční památník oslavující významnou osobu, který paradoxně skrze chybění těla úzce propojuje kult osobnosti a kult smrti. Památník představuje místo vysloveně poznačené „vůlí k paměti“, zdánlivě neměnnou němou a chladnou památku časem (ne)zapomenutému významnému.

Výstavní projekt sleduje mizející paměť místa památníku v obci Žďánice nedaleko Kouřimi. Propojuje netušené souvislosti mezi proměnou jeho fyzické formy ve vztahu k ideologickému významu kultu. V prostoru galerie dochází ke zkoumání záhybů paměti tohoto místa a to z hlediska historických, politických a společenských souvislostí. Jsou zde naznačena různá vodítka a nápovědy, které znovuustavují kult, zároveň však demonstrují moment jeho transformace a zanikání. 

Památník nechala postavit ve 30. letech 20. století Agrární strana pro uctění svého zesnulého vůdce – Antonína Švehly. Význam památníku byl pozměněn po válce, kdy došlo k jeho nové dedikaci – bojovníkům proti fašismu. Kenotaf se aktualizoval ve svém původním odkazu, když zde v 90. letech byly nalezeny pozůstatky slovanského osídlení. Vyvýšený ostroh, kde se památník nachází, je metaforicky označen jako „akropole“, posvátné místo uvnitř obce. Forma památníku, zvláště v dnešním torzovitém stavu, připomíná primární archetypální tvar, který evokuje prastarou podobu kultu. Nalezené stopy navracejí místu jeho prapůvodní identitu. Ta se zcela náhodně propojuje s původní myšlenkou vzniku památníku, které je v odkazu na samotnou ideologii agrárnictví, nalezeno v půdě její chybějící tělo. 

Kenotaf, který postupně ztrácí svou pevně danou ideovou formu, se stává kulisou, pouhým tělem, jehož paměť je formátována až do úplného vymazání. Památník se již nejeví ani jako socha, ani jako architektura, ale stává se spíše krajinným prvkem. Namísto jeho záznamu se nám ve výstavní instalaci ukazuje pouze proces jeho zaznamenávání. Snaha po uchopení minulosti se děje prostřednictvím dvojího druhu snímání, kterou zastupují vizuálně podobné technologie. Jedna odkazuje na archeologii, na půdu jako možného nositele výpovědí. Druhý nástroj je spojen s médiem, které supluje přítomnost diváka. Eliminuje tělo v iluzi vlastního pohledu. Ztotožnění pohledu se neuskutečňuje. Namísto toho je zde předvedena sama technologie, intenzifikována v přímém příměru k nástroji exaktní metody. Chybění záznamů tak následuje vymazané vrstvy relevantních informací, důkazů, podob kultů, které dovolují identifikaci s daným místem ne jinak nežli jako s romantizující ruinou. 

Aktualizace a redefinice dovedly památník od konkrétní vzpomínky až k tomu, že se stal pomníkem zapomínání. Z místa určeného pro rituál vzpomínky se stalo místo, na jehož účel si nemůžeme vzpomenout. 

kurátor: Jana Pavlová