Martin Nytra (*1987) kontinuálně řeší téma uvěznění jedince v systému, vzorci výchovy a jeho umístění v organizační struktuře státu. Student pátého ročníku ateliéru malby Vysoké školy uměleckoprůmyslové pro Galerii hlavního města Prahy rozvinul svou školní práci na téma „vitráže do sakrálního prostoru“ do širšího projektu, jenž odkazuje k prvorepublikové etice a estetice. Odtud pramení i název výstavy, jejímž ústředním motivem je vztah jednotlivce, jeho osobní i rodinné paměti, k instituci státu a systematizování života v moderní společnosti. Dobou zprofanovaný výrok Tomáše Garrigua Masaryka „Rodina základ státu“ možná působí z dnešního pohledu až příliš archaicky a ironicky, mladý umělec jej však bere jako stále se opakující motto své tvorby, v níž se soustavně zabývá národními a folklorními motivy. Z těch posléze vyjímá pouze určité fragmenty a signifikantní znaky, které aktualizuje, osobitě reinterpretuje a překódován do současného jazyka. Vitráže, jež jsou záměrně rozmístěny podobným způsobem jako v chrámovém prostoru, odkazují k lidovému zdobení a ornamentice mužských krojů z Moravského Slovácka, odkud pocházejí umělcovi prarodiče. Lidové prvky dále Nytra rozvíjí na pozadí konkrétního rodinného příběhu, jenž se udál za 2. světové války v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Toto místo, známé posledním úkrytem skupiny parašutistů, bylo působištěm umělcova prastrýce biskupa Gorazda, jehož později, v souladu s říšským právem, za ukrývání nepřítele popravili. Silný rodinný příběh uvozuje Nytrovu odosobněnou hru s formou a významy a působí jako dialektický protipól k intimněji pojatým plátnům, jež vycházejí z intuitivních kreseb a náčrtů umělcova nejbližšího okolí.