Martin Skalický – Alegorie

Tvorba Martina Skalického (*1976) vychází z tvarosloví figurativního sochařství. Od dob studií štukatérství na střední uměleckoprůmyslové škole v Brně a následně na FAVU u Michala Gabriela (2000–2007) a UMPRUM u Kurta Gebauera (2003–2004) prošel několika uměleckými etapami od hyperrealistických soch přes více experimentální díla propojující „vysoké umění” v podobě klasicistního tvarosloví s „nízkou” kulturou kýčovitých objektů, motivů z pornočasopisů anebo s levnými každodenními předměty. Je to ale právě výrazná stylová proměna posledních let, jejímž prostřednictvím si Skalický buduje na české výtvarné scéně dobře rozeznatelný rukopis. 

Po formální stránce je možné tuto poslední tvorbu popsat jako apropriaci historických sochařských forem, s nimiž pracuje tak, že je vykládá textílií napuštěnou dvousložkovou pryskyřicí. Měkký textilní materiál v podobě starých prostěradel, utěrek a hadrů (i zde se projevuje Skalického obliba předmětů denní potřeby) pak přejímá tvar původních odlitků. V instalaci pro Galerii Kostka posouvá Skalický svůj experimentální přístup ještě o stupeň dále, když do hry tvarů a forem zapojuje světelný zdroj. Výsledkem jsou esteticky působivé, rafinované a svým výrazem monumentální plastiky.

Skalický v duchu postmoderny propojuje minulost se současností, trvanlivost s křehkostí, krásu s ošklivostí, vážný, existenciální výraz s humorem a ironií. Při pozorování jeho díla musíme dát za pravdu slavnému historikovi umění Douglasu Crimpovi (1944–2019), který v duchu postmoderny shrnuje umění pracující s apropriací: „Nehledáme původní zdroje, ale strukturu významu: pod každým obrazem je vždy jiný obraz“. Modifikace historického sochařského postupu tak otevírá škálu otázek, jako jsou ty ohledně původního autorství, originality anebo zamyšlení, proč a jak se Alegorie spravedlnosti z atiky ústavního soudu v Brně ocitla v bývalé továrně na sklo na pražském Smíchově. 

kurátorka: Eva Riebová