Matěj Smetana – Něco jiného

Matěj Smetana se ve své umělecké praxi dlouhodobě zabývá mj. pohyblivým obrazem a zkoumáním jeho hranic. Jeho tvorba často vědomě odkazuje k počátkům konceptuálního umění a minimalismu 60. let.

Ve své aktuální práci Něco jiného navazuje na některé ze svých předchozích realizací, například na dílo Prkno (2014) nebo Podzimní zoom (Olomouc 2010), v němž řadil za sebe postupně se měnící objekty do sekvencí, čímž vytvářel jakousi zamrzlou animaci. V žádném z těchto děl se ale přímo nezabývá fenoménem neurčitosti.

Těžko si představit více nicneříkající název výstavy než je „Něco jiného”. Smetana v něm však odkazuje k potížím s lidským jazykem a jeho současným stavem. Dnešní jazyk – především anglický – se vyznačuje rychlým vznikem slov, která se snaží popsat dosud nepojmenované jevy, chování nebo události. Termíny jako gaslighting, lovebombing, meme nebo doomscrolling vznikají jako odpověď na potřebu pojmenovat nové formy lidského jednání a technologických jevů. Někdy je touha pojmenovat velmi specifický jev poháněna vůlí zbavit ho tajemství a vyjevit ho na světlo. Tento plíživý demystifikační proces postupně připravuje náš současný svět o tajemství, neurčitost a nepopsatelnost.

Existuje však i proces obrácený. Umělec Jan Haubelt kdysi výstižně nazval svou výstavu „Nepraktická nálada” – název, který přímo vybízel k používání světa neprakticky. Když se procházíme přírodou nebo městem bez mapy, někdy se přepneme do stavu, kdy netušíme, kde se nacházíme. Nemusíme znát název ulice či směr naší cesty, můžeme se ztratit, toulat se, „odjmenovat si” to, co vidíme kolem sebe, a tak být neustále udivováni a překvapováni.

Na výstavě „Něco jiného” vidíme pět objektů seřazených v řadě za sebou. Počáteční objekt lze označit za stůl, koncový pokládáme za klasickou židli. Jak však označíme předměty mezi nimi? Směrem od stolu se míra „stolovitosti” snižuje, směrem k židli se míra „židlovitosti” naopak zvyšuje. I když tyto objekty dokážeme nějak popsat – například jako „nižší stolek se zvláštním držátkem” – stále zůstávají nějak nejednoznačné, jsou něčím mezi, něčím jiným.

Jednotlivé předměty lze také vnímat ve vztahu k dalším objektům v sekvenci. Můžeme sledovat jejich vzájemné prostorové vztahy, postupné zužování nohou nebo prodlužování opěradla. Každý z objektů tak získává svůj význam nejen sám o sobě, ale zároveň v kontextu celé série. Smetana vytváří jevy a děje bez předem určené funkce, bez přesně vymezené pozice ve světě a nabízí používání světa, vedené nepraktickou náladou.