Šíře záběru Milana Knížáka, jeho
komplexnost, spjatá s autentičností, je fenomenální – rozpíná se od obrazů,
objektů, akcí, instalací, environmentů, návodů, přes hudbu, návrhy módy, design,
architektonické projekty, básnické a prozaické texty, reflexe, fotografie,
koláže atd., k projevům zcela nových kategorií, zahrnujících charakteristiky
více médií (Milan Knížák se ve světovém rámci zásadním způsobem podílel na
formování intermédií).

„Všechno, co dělám je a bylo vždy
jen přibližování se totalitě života a s uměním jako takovým to mělo málo
společného. (…) …Vždycky jsem v každém oboru své činnosti dosáhl jakéhosi
relativního maxima. Asi že tu nešlo o nadání k nějakému druhu umění (o
dovednost), ale o touhu dobít se prapodstaty, dovést do maximality. Změnit.
Propálit.“ (Milan Knížák)

Výstava je koncipována jako
„neúplná retrospektiva“ zaměřená především na výtvarnou část jeho práce. Je
totiž v povaze autorova obsáhlého, tradiční kategorie překračujícího a přitom
vnitřně sourodého díla, že i určitý nutný fragment přesvědčivě reprezentuje celý
smysl Knížákovy tvorby, která znamená zásadní průlom v umělecké praxi od 60.
let.