Propojení prací Jolany Havelkové a Michala Škody může být možná překvapivé, jejich tvorba má však hodně společného, a to nejen po formální stránce. Oba autoři se složitě zařazují k jednomu výtvarnému médiu (i když asi nejblíže mají k minimalismu, konceptu či geometrické abstrakci), ve své práci se zaměřují na analýzu prostoru a na možnosti jeho převedení do obrazové roviny. Logickým důsledkem tohoto přístupu je zájem o městský prostor. Jolanu Havelkovou zajímá vztah a porušování vazeb mezi pozorovatelem, subjektivitou vnímání a autenticitou zobrazení objektů a staveb v souvislosti s civilizačními zkušenostmi. Michal Škoda, pro kterého je architektura stěžejním tématem, hovoří o každodennosti vnímání svého okolí a vytváření archivu paměti.
Jolana Havelková ve svém čistě fotografickém souboru sleduje objekty z nejrůznějších úhlů, ve kterých se proměňují tvary a proporce domů. Hluboký prostor pohledu zespodu nahoru je nejčastěji redukován na čisté základní tvary (trojúhelník, kruh, čtverec) a jejich výseče, do popředí vystupuje spíše plošná struktura. Vznikají tak díla pracující s jazykem geometrie, s řádem a jeho následným porušováním. Uliční síť a prostorové rozčlenění domů umožňují také analyzovat vztahy mezi jednotlivými tvary či jejich detaily, a to jak ve složitějších sestavách, tak v minimalistických abstraktních kompozicích. Redukce barvy do černobílé škály, u všech snímků sjednocené do identické tonality, dává ještě více vyniknout geometrizující struktuře a potlačuje vazbu na původní reálnou předlohu. Některé domy nejsou již zcela rozpoznatelné, vypadají spíše jako stavebnice.
Výstava Mimo plán akcentuje zejména fotografické práce, ve Škodově případě doplněné dalšími intervencemi. Škodovy deníkové záznamy můžeme vnímat jako specifickou koláž vycházející z živé struktury města, z níž mnohdy finálně zůstávají jenom fragmenty – části fotografií, text, rytmus, znak, síť. Postupy klasického umění koláže z dvacátých let, kresba, lepené výstřižky, písmo… zůstaly nedotčeny. Škoda však více než hravý dadaismus, i když i ten spolu s ironií a humorem je občas přítomný, rozvíjí formální přístup vycházející z minimalismu a konceptuálního umění. Zejména textová intervence je důležitou součástí celé série. Jak Škoda sám uvádí: „Zajímá mne vztah mezi uměním, jazykem, prostorem a obrazem. Každý může číst tentýž text, avšak s rozdílným chápáním. Stejně jako prostor či určité místo vnímáme každý jinak.“
Práce Jolany Havelkové a Michala Škody se ve společné prezentaci vzájemně doplňují a vytvářejí řadu souvislostí a úvah o důležitosti existence prázdného prostoru, o vnímání a zobrazování dvojrozměrnosti a trojrozměrnosti, reálného a uměle vytvořeného světa, o podmínkách vzniku prostoru, jeho narušování či destrukci.

Helena Musilová