Nové obrazy Natálie Pejchové jako by vyvřely z barevných hmot a vedly do prostorů pod tuhou svrchní krustou, kde se všechno pořád hýbe a přelévá. Jako by všechno bylo nasáklé energií a malba pro Pejchovou byla akcelerátorem řetězových reakcí, při níž se ruší kategorie objekt/subjekt, vnější/vnitřní, popis/prožitek nebo věcnost/představivost. Vychází z opravdu obyčejných zážitků, např. z pohledu na vlastní hrnek nebo do zahrady. Zpracování námětů ale pro Pejchovou znamená sestoupit o patro níž, kde srostly s emocionálním prožíváním a imaginací.

 

Pejchové paradoxní realismus vyplývá z její snahy zakotvit malbu ve skutečnosti. A pokud možno co nejhlouběji v její vibrující, pulzující a všelijak nestabilní povaze. Když to vezmeme kolem a kolem: vzduch je neviditelný, ale není nehybnou a prázdnou mezerou mezi objekty. Pod klidnou hladinou vody se pomalu přeskupují masy molekul. Ve zrovna nalité kávě to chaoticky víří a také sklo sklenice celý svůj život teče, jen pomaleji než nápoj. Slunce prohřívá, na co jeho paprsky dopadnou, ale jakmile zajde za obzor, tak teplo uniká a všechno zchladne. A podobně si ten termonukleární kotouč z denní oblohy pohrává i s emocemi. A což teprv jeho noční sourozenec, který hýbe oceánskými i tělesnými vodstvy a pravděpodobně ovlivňuje menstruační cykly i naše intelektuální schopnosti.

 

Pejchová je příslušnicí generace Z se vším, co to obnáší. V nových obrazech se ale obrací hlavně k přírodě. Nechá se jí pohlcovat, utápí se v ní i v jejím malířském zrcadle. Temperamentnost její malby je cestou, jak do ní vtisknout vitální síly, jež pociťuje ze jejich předobrazů. V koutku zbývá prostor pro náznaky příběhů a spiritualitu.

 

Natálie Pejchová (*1996) nejdříve prošla malířskými ateliéry Vasila Artamonova a Luďka Rathouského na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Nyní studuje u Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Žije v Českých Budějovicích. Samostatné výstavy dosud měla v alternativním výstavním prostoru v brněnské Kamenné kolonii (2019) a v Galerii D9 v Českých Budějovicích (2020). Vloni se prezentovala ve vitríně českokrumlovské Ukradené galerie. Celou dobu to má v čaji je její první sólovou výstavou v Praze. Kromě maleb průběžně vytváří objekty z keramiky a také videozáznamy, v nichž jsou všední situace zaměnitelné s přízraky, a krátké videoperformance, v nichž běžné činnosti přecházejí ve fantaskní mikronarativy. Na jejich začlenění do výstavy nám ale únorová SPZ přišla moc mrazivá.

 

kurátor: Jiří Ptáček