Nela Britaňáková – Aleuronové zrno

Zprvu to byla měkkost. Hmota, která se nebrání otisku. Orgány jiných světů se formovaly pod tlakem sedimentů, zbytkových pamětí, žárem proměny. Někde mezi spánkem a rozkladem se rodí přítomnost – nikoliv jako střed, ale jako napjatý moment mezi minulostí, která nezmizela, a budoucností, která se odmítá dostavit.

V této biosféře – po čase, po jménech, po hranicích – se ještě zachvívá to, co Donna Haraway nazývá „staying with the trouble“. Neexistuje tu řešení, pouze pokračování. Těla nebo jejich pozůstatky nejsou výpovědí o jedincích, ale ztělesněním provázanosti. Každá vrstva nese stopy doteku něčeho jiného, nerozeznatelného: živočicha, podhoubí, neklidného minerálu.

Instalace Nely Britaňákové není rekonstrukcí, je událostí, k níž se nemůžeme vztahovat zvnějšku. Je třeba do ní vstoupit jako do půdy, která ještě neví, co ponese. Keramická hmota, textilní porosty, tuhé švy a provlhlé obaly. To vše neslouží oku, ale doteku myšlenky. Je to svět, v němž přestává být důležité, kdo začal a kdo skončí. Každý aktant (ref. Jane Bennett) má svůj podíl na trvání, svůj vlastní výkon v síti hmotného života. Tato síť nemá střed. Představa dominance, hierarchie, účelu – to vše zůstalo za stěnami skleníků a laboratoří, které kdysi slibovaly růst. Zde se neroste. Zde se proměňuje. Je to ekologie nestability, v níž každé vlákno ví, že není samo, a každé tělo tuší, že už není výhradně lidské.

Ale to, co se zpočátku jevilo jako krajina bezčasí, je náhle narušeno pohybem. Performance vstupuje jako vnitřní porucha (nebo snad rytmus?) organického systému. Tělo není interpret, ale součást. Nehermetické, proměnlivé, vždy napůl uvnitř, napůl mimo. Zčásti rušivý element, zčásti médium komunikace. V přeskakujících gestech, zrychleném dechu, únavě, která se zapisuje do hmoty, ožívá to, co nelze uchopit jinak než tělesností. Pohyby, které zde probíhají, nejsou choreografiemi, ale úniky. Nestabilní zbytky biot, napůl tvorové, napůl environmentální situace, se sunou časem, který přestal měřit. Obnaženost se tu neodhaluje, ale sedimentuje jako vrstvy pod kořeny rostlin, jež se vzdaly růstu. Kostýmy nejsou oblečení, ale habitaty. Tělesnost zde není nositelem významu, ale citlivosti.

V této biosystémové fikci nefunguje paměť jako archív, ale jako zpětná vazba – feedback z minulých doteků, neklidných spojení, nedořečených forem. Aleuronové zrno není středem, ale zašifrovanou možností: zárodkem života, který se nevrací, ale zůstává otevřený. A tak se zde trvá. Nikoliv v naději nebo zármutku, ale v nepojmenovatelném. Před tváří materiálu, který se nechce stát objektem, ale svědectvím. Před časem, který nevede nikam. Před příběhem, který nezačíná a nekončí. Zrno tu dýchá. Možná klíčí. Možná nikdy nepřestalo.

kurátorka: Anežka Januschka Kořínková

otevírací doba: 13:00–18:00

Performance vznikla ve spolupráci s Terezou Miškaříkovou, Violou Jáskovou a Weru Špundovou.