Nemusí se hned rozednít
Rozšířené pole animace, tak bychom mohli označit prostor, v němž se společně pohybují Veronika Vlková a Jan Šrámek. Vstupují do něj z odlišných pozic, i když je mnohé spojuje (mimo jiné oba absolvovali Fakultu výtvarných umění v Brně, on v roce 2009, ona o rok později). Veronika Vlková během několika posledních let dospěla ke komplexnímu pracovnímu postupu, v němž se vše odvíjí od příběhů, které procházejí napříč bohatou škálou výstupů: maleb, nejčastěji akvarelů, objektů, instalací nebo videí. Její práci bychom mohli spojit s atributy jako „jemnost“, „lyričnost“, „pohádkovost“. V práci Jana Šrámka můžeme najít několik leitmotivů – především ale paneláková sídliště a faunu (nejčastěji tu okřídlenou) a flóru zobrazovanou s téměř autistickým zaujetím pro detail. Jeho rukopis spojený s důsledným rozvíjením možností vektorové grafiky je téměř nezaměnitelný a umožnil mu mj. prosadit se na české i mezinárodní scéně VJingu.
Veronika Vlková i Jan Šrámek si v minulých letech vyzkoušeli mnoho poloh spolupráce, v jejichž rámci rozšiřovali potenciál svého „přirozeného“ autorského naturelu. Mj. se skrze tyto spolupráce, ať už např. s Radoslavem Zrubcem nebo s Vojtěchem Vaňkem, posouvali směrem k intenzivnějšímu zájmu o objekt a instalaci. Dostáváme se k bodu, od něhož se začala jejich práce stáčet směrem, který dospěl až k jejich vzájemné užší spolupráci trvající již zhruba rok. Na začátku byl společný VJský set pro vystoupení hudební skupiny Teve, poprvé prezentovaný na stejném místě, kde se nyní bude odehrávat výstava Nemusí se hned rozednít. Jan Šrámek v něm zužitkoval předchozí spolupráci s Vojtěchem Vaňkem na animacích kombinujících prvky vektorové grafiky a bitmapových „podkladů“. Východiskem dekonstruktivní animační hry se staly Veroničiny akvarely, nesoucí často motivy elementárních přírodních látek, vody, kamene (krystalu), ohně…
Od polohy remixování již hotových obrazových „samplů“ se Vlková se Šrámkem rychle posunuli ke skutečně kolaborativní poloze animační práce, jejímž výsledkem je krátký film Bubi, který na letošním Anifestu získal hlavní cenu v kategorii „nejlepší nenarativní/experimentální film“. Chtěl jsem připomenout toto ocenění jako určitou reklamu na výstavu Nemusí se hned rozednít, kde bude hrát Bubi hlavní part. Anifest jsem ale zmínil i z dalšího důvodu. Diváci, kteří výstavu navštíví, budou totiž mít možnost vnímat tuto animaci ve zcela odlišném rámci, než v jakém ji mohla zhlédnout porota a diváci výše zmíněného festivalu.
Galerijní dispositiv se od toho filmového liší v mnoha zásadních ohledech, jedním z nejpodstatnějších je však nepochybně rozdílná situace diváka. Ten se, na rozdíl od toho filmového, volně pohybuje v prostoru. Trajektorie jeho pohybu se sama stává animačním principem a s vědomím této specifičnosti Veronika Vlková a Jan Šrámek cíleně pracují. Leitmotivem výstavy Nemusí se hned rozednít je konec civilizace, svět po apokalypse. Trosky a ruiny, fragmenty souvislého obrazu světa budou tvořit instalační vstup, jakýsi pretext zmíněného filmu Bubi, k němuž budou odkazovat. Na výstavě Nemusí se hned rozednít tak fikční svět animace nezůstane pouze „na plátně“ – otevře se hned za dveřmi galerie a každý, kdo jimi projde, se stane jeho součástí.
kurátor: Jan Zálešák
