Výstava dlouhodobě spolupracující a také manželské dvojice Hynka Alta a Aleksandry Vajd je první samostatnou prezentací jejich konceptuálně založené fotografické tvorby v Brně. Tato skutečnost je sama o sobě pozoruhodná především při pohledu na postavení, které v průběhu posledního desetiletí zaujali na poli naší současné fotografie a umění.
Oblasti lidského nevědomí je nejkrásnější přičítat rozhodnutí Alta s Vajd pojmout za těchto okolností brněnskou výstavu jako specifický průzkum vlastních archivů a vystavění specifické výstavní reality na pojmech serialita a vrstvení. Namístě je přitom polemika s výrazy retrospektiva (pohled zpět) a rekapitulace (opakování, souhrn). O první se totiž nejedná se a druhé pouze volně.
Alt a Vajd se porozhlédli po fotografiích z mnoha sérií (série je vždy základní množinou jejich práce) a učinili z nich stavební kameny pro nové uspořádání. Časové hledisko je přitom zcela potlačeno (nebo přinejmenším přeneseno na časovou dimenzi postupné recepce výstavy) a opakování se odehrává především díky tomu, že při seriální aktivitě je vždy jeho výchozí podmínkou. Za souhrn pak lze výstavu v Galeri U Dobrého pastýře považovat právě proto, jakým způsobem upozorňuje na hru s hlavními atributy jejich tvorby.
Pokud lze dopředu spekulovat o ještě nerealizované výstavě, pak lze její alespoň zčásti objasnit na jejich dosavadním přístupu k tvorbě. Hynek Alt a Aleksandra Vajd bývají autory jasně střižených výstavních souborů, jež se obtáčejí kolem jednoho stanoveného tématu. Základním klíčem k jejich nahlédnutí je reflexe fotografického média s jeho limitovanými možnostmi zobrazení, procesu zobrazování a čtení. Třebaže bych si po letech, co je znám osobně, už troufal pojmenovat jejich individuální vklady do společné práce, vzhledem k téměř důslednému (sic!) vystupování v partnerské dvojjedinosti by šlo o analýzu nepodstatnou. Právě vzájemné prostupování a kladení vrstev ovšem lze brát jako východisko k výstavě, která obvyklá jasná ohraničení znečitelňuje, ony jasne střižené soubory rozkládá a nově konsteluje jako jednou ušité šaty rozpárané na dílce a sešité v mostrózní novotvary.
Jelikož jedněmi z adresátů umění jsou vždy autoři, můžeme tentokrát mluvit o aktu přezkoumávání společné identity ryze formálním přetřízením vlastní práce. Návštěvníkovi výstavy však re-konstelace systematické práce Alta s Vajd umožňuje vnímat důrazy kladené na systematizaci, procesualitu recepce a vznikání a přehodnocování významů, jež obecně uplatňujeme vůči obrazům.

Jiří Ptáček