Alexander Dubček a Václav Havel, Praha 27. 11. 1989 © Krzysztof Miller

Rok 1989 byl přelomem nejen pro Polsko a celý náš region, ale také pro Krzysztofa Millera. Z amatérského fotografa, který dokumentoval demonstrace Nezávislého svazu studentů, se stal profesionálním fotoreportérem jednoho z nejdůležitějších deníků ve svobodném Polsku. Dokumentoval společenské a politické změny v Polsku, průběh sametové revoluce v Československu a krvavý převrat v Rumunsku. 

 

V letech 1990–2008 zachytil řadu válečných konfliktů, oběti masakrů a hladu. Byl na téměř 60 zahraničních cestách, na řadu míst se vracel několikrát. Fotil mj. v Rumunsku, Iránu, Gruzii, Náhorním Karabachu, Bosně, Chorvatsku, Tádžikistánu, Afghánistánu, Kambodži, tureckém Kurdistánu, Abcházii, JAR, Čečensku, Rwandě, Burundi, Zairu, Kosovu, Kongu, Iráku, Ugandě, Jižním Súdánu a Keni. 

 

Krzysztof Miller zvěčnil přelomové okamžiky a hlavní konflikty 20. století – o tom vyprávějí fotografie na výstavě. Snímky představují nejen obraz současného světa, ale také vnímavého a výjimečného fotoreportéra, který díky své citlivosti dokázal zachytit obyčejného člověka a jeho každodennost. 

 

Demonstrace, velké události, války. Krzysiek se stal skutečným fotoreportérem, spojoval touhu po adrenalinu s chladným kalkulem profesionála. Jeho fotky nejsou kanonické, spíše nezvykle naléhavé. Informují o tom, co se právě děje, ale jsou zároveň nezapomenutelné. Krzysiek se nepokládal za umělce, fotoreportáž měla dokumentovat a ne tvořit novou skutečnost. V práci byl klidný, soustředěný, sebejistý – ale také plný úcty k lidem, které fotil. Nesmělý introvert, jak o sobě sám mluvil, dokázal svým fotoaparátem dodat váhu každému příběhu. Plnil záběry štěstím i neštěstím, díval se do očí obětem válek i králům života. 

 

Krzysztof Miller dostal v roce 1989 svou šanci a nepromarnil ji. Jeho snímky to nejsou jen fotografie, ale především historie.

 

Byl zvědavý, chtěl být lidem blízko. I když někdy stál trochu bokem, tak jen proto, aby viděl víc. „Jestli chceš fotit, neboj se toho,“ říkal.

 

Waldemar Gorlewski, Beata Łyżwa-Sokół, Katarzyna Puchalska (kurátoři výstavy)