Symbol versus epizoda

Ondřej Maleček je ze své
nejvnitřnější povahy hravým romantickým situacionistou, románovým vypravěčem nevyčerpatelných
příběhů. Jeho obrazy a kresby se rodí z akumulovaných zážitků a z míry
jejich intenzity (od vitálních přetlaků, přes melancholické stavy až ke
střízlivému chladu a ironickému nadhledu). Inspirační zdroje pro svou tvorbu
čerpá z předmětné rozmanitosti světa a věcných stavů, které filtruje skrze
svůj pozorovací talent, zvýšenou sensitivitu a percepci. V malbě pracuje s
bezprostředností. Odtud expresivní povaha děl. To, co by si mohl vyfotit a
uložit do paměti odosobněné technologie, si raději vybaví v mysli a
zrekonstruuje na plátno či papír tak, abych se „po cestě“ záznamu nic podstatného
nevytratilo. V automatismu ruky, plném lidské omylnosti a pochyb, nalézá dokonalý
nástroj k interpretaci rozporných vjemů na podkladě předmětnosti, kterou
zároveň zpřítomňuje a zároveň odhmotňuje. Z věcnosti činí nadčasové či snové
situace, emancipované od svazující popisnosti a naopak zatížené mírou
konkrétního prožitku, který zdánlivé banality podle nálady a momentálního
nastavení dramatizuje, nebo zjemňuje.

Ondřeji Malečkovi se pod rukama
vše, co spatří, a vše, čeho se dotkne, mění v symboly. Každý
sebenepatrnější moment či detail se stává součástí jakéhosi nekončícího
horizontu, jež plyne a odvíjí se jako meta-příběh vyprávěný výrazovými
prostředky kresby a malby. Formy a jejich proměny promlouvají o dění
probíhajícím na způsob spojitých nádob uvnitř i vně jednatele. Obrazy plní roli
jakýchsi chvilkových „zastavení“, které vybízejí k meditaci vycházející z
ambivalentního, osudového vztahu mezi okamžikem a věčností. Na konfrontaci,
která je základem romantického pohledu na skutečnost. Kresby fungují jako
opakovaně čtené básně, které se recipientovi někdy otevřou ihned, jindy mu začnou
probouzet imaginaci teprve po opakovaném vnikání a ohledávání, třeba jen místy,
sem tam, jako nepatrné průhledy do jiných neznámých dimenzí smyslového světa. Někdy
opakované čtení a vnímání převrství prvotní efemérní těkavé nálady a vzniknou
zcela nové, tvarově kompaktnější a vjemově komplexnější dojmy. Malečkovy obrazy
plynou jako vyřčená slova a věty vypuštěné do prázdna prostoru, který zabydlují
a kde žijí po svém, podobně jako organismy. Označují vztahy a konstelace, které
mají jedinečnou růstovou (konstruktivní) i hroutící se (destruktivní) bytnost. Ta
je přenosná ve sdílení, její založení je však čistě individuální, autorské,
řekněme básnické. Obrazy a kresby budují jiný, paralelní svět, do něhož se lze
utéct před stereotypy, mechanismy, prázdnotou a vyprahlostí současnosti. Vykazují
prvky svébytného výrazu, či dokonce vizuálního „stylu“. Jsou v osobitosti
rozpoznatelné. Zdánlivě opakují jevy a situace, aniž by je skutečně kdy opakovaly.
Jsou repeticemi svobodné imaginace povstávající z fascinace časoprostorem v jeho
nestálosti a pomíjivosti.

Výstava nazvaná Sbírka akcentuje
latentní metodu autorova vizuálního myšlení na podkladě aktivit spojených se sbíráním.
Maleček pro sebe kompletuje jak nalezené či zakoupené předměty, tak zážitky,
které jsou s artefakty spojené. Zajímá se o tento potenciál, který je
v nich nějakým způsobem uložen na později, a který lze pro tvorbu čerpat
právě z těchto zdrojů. Hodnota věcí se míjí s ekvivalentem peněz. Nejedná
se tedy o tradiční přístup ke sbírce jako k aktu veřejné sebe-reprezentace.
Nabyté jednotlivosti, nálezy, jsou pro autora významné a lákavé svou prostou či
složitou fenomenální podstatou a interpretační nejednoznačností (kámen, suchý
list, dřevěná krabička, skleněný barevný střep, hliněný krucifix, mech,
pohlednice, zápisník), stejně jako volností nově volených kontextů, do kterých
je autorsky přenáší (princip legendarizace, mytizace, ozvláštnění). Obsahují
v sobě tajemství, jež je nutné proniknout, prozkoumat, ale nikoliv zcela
odhalit, nýbrž pouze evokovat dostupnými výrazovými prostředky. Odtud časté
zřetězení názvů Malečkových kreseb a obrazů z poslední doby, z nichž
pramení ona básnická otevřenost, kterou mají díla probouzet a udržovat (např. Sbírka,
kámen, hora, ametyst, 2019; Autoportrét, známka, melancholie, starostlivý
člověk, 2018).  

Petr Vaňous