Rozdělení času na tři úseky je mentální model, který je většinovou společností přijímán dlouhodobě a poměrně bezvýhradně. Osm hodin spánku, nelze než nesouhlasit, lepší než prekarizovaná insomnie. Osm hodin práce, proč? Anebo proč ne? A osm hodin volného času jako opaku nevolnictví vysvobozeného chvílemi volnočasových aktivit více či méně zefektivňujících fyzickou i psychickou odolnost jedince pro další práci? He, Už jste vzhůru?

Chcete si v jednom dlouhém filmu promítnout vaše veškeré aktivity odehrávající se na displayi smartphonu? Dost možná, že nechcete. Pak je tu bezčasí skupinového přebývání v soukromém prostoru, které je naplněno činností, jejíž účel není důležitější než proces. Pauza na cigáro, tak trochu vytěsněná do veřejného prostoru, cigáro si přece můžeš dát bez veškerého komfortu bezpečí budovy, doma už stejně nikdo dávno nekouří a to je ta tvoje pauza. Nechceš smrdět. Chceš si kreslit do sešitu a psát, co tě napadne. Děláš to, Oskar ti to vezme a dělá si s tím něco dalšího, jakoby to chtěl třídit. Mezitím si chceš pustit v práci rádio, to se tak dělá, aby člověk přišel na jiný myšlenky, i když ve skutečnosti ho hladí po duši drastická dramaturgie mainstreamových stanic, ne to nevadí, když ta totalitní nostalgie vibruje v každém obchodě. Počítám hodiny, poměřuju se s ostatníma, jak oni pracujou? Počítám materiál, se kterým dělám, jakou má hodnotu a jakou hodnotu má moje práce s ním? A pro koho?

Představa, že jsme se naučili jednu profesi a máme jednu práci po celý profesní život, je na mnoho vzdálená skutečnosti a aktuální situaci. Pak je ještě otázka, čemu se věnovat v rámci vzdělávacího procesu. A co je to vzdělávání, jak probíhá a kde?

Výstava studentů Ateliéru dokumentární fotografie, FAMU.