“Dlouhodobě se pokouším o různé typy automatických kreseb. Snažím se vyhnout úvahám, které by ovlivnily jejich tvarosloví. Častou překážkou se stává samotná ruka se svými návyky a omezeními. Poslední roky zkoumám, jaký má náhodnost vznikajících skvrn smysl a jak důležité je rozdmýchávání vlastní představivosti, když nepoužiji k vedení stopy ruku.

 
Papír jako pijavici, která nekontrolovatelně šíří vylitou skvrnu, jsem poprvé použil před sedmi lety. Nasál jsem v Pekingu vůni tuše a přivezl si balík rýžového papíru. Na rozdíl od vodou hnaných pigmentů po kluzkých površích mě překvapilo organické rozrůstání nalitého inkoustu. Fascinuje mě tvarosloví, které se i při snaze jej ovlivnit stejně rozpustí jinak. Při této práci rozmáčím všechnu svou předběžnou vůli po konkrétních tvarech, stávám se spouštěčem stružek tuše, služebníkem tekutosti. Obrazce se mi jeví přesvědčivé a samostatné jen když nejsou řízeny žádnou předešlou vizí. Vznikají rychle při jednorázovém vylití a vysychání. Jsou záznamem času rozpíjení a nesnesou dodatečné úpravy.

 
Nesmím si je v představách předem určit. Jinak se nevyjeví. Tekutost se mi vysměje. Skvrna zmrtví. Hlava kočky, kterou jsem neplánoval. Ryba, kterou jsem si nevysnil… Nejsou mými motivy, necítím k nim rukopisné autorství. Byl jsem jen při tom, při jejich růstu. Tím se mi zdají skutečnější. Svévolnost je diktát nezávislé vůle, je to volnost vůlí demonstrovaná. Zatímco samovolnost je svobodná i na vlastní vůli. Přihlížím vzniku stopy a vzdávám se chtění po volnosti. Jestliže si před zanecháním stopy řeknu: ‘Bude to květ’, vyroste mi pod rukou uvolněně zamyšlený květ. Jestliže si po zanechání stopy překvapen řeknu: ‘Vždyť je to květ’, bude to samorostlý opravdový květ. Květ, který mi vyrostl před očima.

 
Pociťuji intenzivní vzruch z překvapení při vzniku mnou nedomýšlených obrazců. Co to znamená? Je to únava z vlastního myšlení? Snadnost sklizně nahodilých tvarů? Únik před sebou samým? Omámení přirozeným růstem? Další objevování Ameriky? Prostá radost z představivosti? Nevím.”