Při příležitostných návštěvách žižkovského ateliéru Petra Písaříka jsem si všiml, že v loňském roce uskutečnil obsáhlý soubor více než dvou stovek kreseb, pronikající jakoby bokem do jeho hlavní tvorby. Ihned mě zaujaly svou spontánností a lehkou improvizací, tedy rysy, náležejícími k bezděčnému automatismu, kdy je potlačena vůle, vyloučen rozum a autor se plně oddává proudu přicházejících podnětů, ve kterých nechá projevit svůj přirozený instinkt. Přesáhlo jej uskutečňování samé, neohlížel se ani napravo, ani nalevo, a nechal se pohltit vlastním vytvářením, jež jej přivádělo kamsi na pomyslný počátek vlastního vzniku, mimo okolní prostředí, na něž zapomínal. Kresby tak přinášejí vzrušené uvolnění a osvobození, důraz na okamžité gesto, vedené jednoduchým rytmem. Uvádějí diváka ke zdrojům představivosti, do oblasti čistého, co nejpřímějšího výrazu. Aby k tomuto výjimečnému stavu Petr Písařík dospěl, musel zvolit techniku nejvhodnější pro tento účel: pohotový sprej, jenž uplatnil v jeho nejzákladnějších sdělovacích možnostech rychlého a přímého zásahu do zvoleného podkladu. Předtím, než po něm sáhl, si zvolil podobu šablony, opisující aerodynamický tvar oválné malířské palety s příznačnými zaoblenými rohy, již položil doprostřed plochy. Během kreslení se z ní stávají až jakési zárodky života, měnící se v autonomní křivky, jež se vymezují vůči pravoúhlému orámování. Její obrys nemusel být z některých kreseb patrný, někdy se vynořuje, jindy ztrácí, někdy je přiznaný a zjevný, jindy ztlumený a skrytý. Záleželo na tom, kolik vrstev šablon autor přes sebe položil, nanejvýše byly tři. Kladl je na karton místo palety samé, staly se její kopií, zanechávající na kresbě stopu, jež byla odrazem odrazu, poukazujícím zpětně přes šablonu k výchozí paletě.

 

Kresby byly souběžné s Písaříkovou často monumentální, trojrozměrnou tvorbou, přecházející mezi rozměrnými objekty a reliéfy se zdrsněnými či hladkými povrchy, pokrytými lesklými korálky či ornamentálními vzorci. Na rozdíl od nich vstupovaly do předreflexivní oblasti, nacházející se kdesi před ustálením čehokoli pevného, jako by šlo o náhlé, uvolněné záblesky podprahové zkušenosti, vytrysklé z oblasti bez rozměru, tvaru, barvy. Písařík chtěl těmito kresbami otevřít oči diváka, obnovit jeho vidění, ukázat, že je třeba k vidění přistoupit bez jakýchkoli předem daných zvyklostí, rámců a předsudků. Tento průnik za meze smyslovosti znamenal nutnost proměny vnímání, spočívající v odkrytí zasutých zdrojů pocitovosti.

 

Šablona, vytvořená z malířské palety, mohla být metaforou, nebyla jen metonymickým tvarem. Lze ji vnímat i jako znak, vážící se k alegorii malířství, jenž je však provedený sprejem, považovaným dlouhodobě za anti-malířskou techniku, za projev street artové kultury, díky níž se sprej dostal do závěsného obrazu. Písaříkovi přinesl lehkost a volnost, hravost a důraznost. Přivlastnil si jej, jako by s ním byl odjakživa srostlý, i když jej využíval jen příležitostně. 

 

Z loňských Písaříkových kreseb je patrný řez mezi výrazem a významem, jako by u prvého prodlévaly a druhý vylučovaly. Odkazují spíše k hudbě, než k písmu, s nímž byl původně sprej spojován. Autor je pojmenovává sprejogrammy – s dvojitým m, narážejícím na známou hudební cenu, nikoli sprejografy, jež by se vázaly k rukopisu, abecedě, slovu a k signatuře jako východisku graffiti. Obrys šablony ve tvaru malířské palety mu sloužil za vodítko, jehož reflexivní hodnotu co nejvíce omezoval, i když se příležitostně vyjevuje jako prosakující ideogram, skrytý ve vrstvách palimpsestu. Stává se sama sobě překážkou, pozřenou sprejem, z níž někdy zbyly jen matné křivky. Kresby tak nabízejí vnitřně se polarizující pohled: stálý, vedený přes sepětí tvar-znak, a dynamický, vyplývající ze splynutí gesta-barvy. Prvý byl přítomný jako daný jev, jímž se zrak může nechat vést a do nějž proniká, druhý jako proměnlivý tok, pohlcující vše, co mu stojí v cestě.

 

Písařík svádí divákův pohled k pomyslnému světelnému zdroji, jenž se zhmotňuje prostřednictvím svého okolí. Do jeho kreseb ještě nezasahoval rozdíl mezi prvním a následujícím, mezi vzorem a řadou, mezi východiskem a návratem. Každá se nachází ve stavu bezprostřední přítomnosti jako samostatný jev. Jejich celek vytváří uzavřený ostrov, ustálený uvnitř širokého proudu autorovy tvorby, jehož rozpětí vymezují covidové měsíce, doložitelné i volbou recyklovaného papíru. Jde o zkušební kartóny, používané, jak ukazuje jejich druhá, potištěná strana, na budoucí obaly pro antigenní testy. Potěšení z práce rozevřelo dočasnou skulinu v doléhající realitě. Zřejmě proto získala výstava výmluvný název: Děkuji za 21.   

 

kurátor: Karel Srp