Obraz, a speciálně ten malovaný rukou, je odkázán jen sám na sebe, na gesto, na volbu záznamu, na individualitu malířky nebo malíře a jeho výpověď  se uskutečňuje uvnitř prchavé zkušenosti vnějšího tělesného pohledu.
Samotné dějiny malířství jsou z hlediska symboliky dějinami zobrazování  lidského anebo zvířecího těla. Zdá se, že tento motiv je zástupným vysvětlením malby a elementární odpovědí na vlastní fyzické bytí, které obsahuje bezpočet dalších konkrétních motivů. Obzvláště pozoruhodné je sledovat vývoj tělesnosti v současné malbě, která u mnohých autorek i autorů ukazuje, jak stále živý prostředek malířský obraz představuje. Za všechny je příhodné zde jmenovat třeba Nicole Eisenman anebo Amberu Wellmann.
Malířka Petra Haplová jistě také patří do dialogu s touzo soudobou linií, pokud se podíváme na její dosavadní umělecké směřování. Její obrazy mají velmi intimní a téměř introspektivní základ. Obvykle se zjevují jako formálně ucelené série, někdy jako samostatné práce, u nichž je zřejmý důraz na znázornění těl, nahoty, soulože, ale také jevů, jež tělo záměrně ukrývají před přímočarým přečtením. Obrazy a koláže Petry Haplové by zřejmě nebylo správné vykládat slovníkem procesu konceptualizace. Kromě viditelných motivů, jimiž jsou často anatomické obrysy intimních těl, závažných těl, jak by řekla Judith Butler, to znamená těl performativních, těl sexuálních, těl materiálních, vyjevují tyto obrazy a koláže opracované pocity odvozené z pozorování a systematického prožívání. Právě značná uvědomělost jindy neuchopitelných pojmů jako je pocit a prožitek je velmi blízká básnickému myšlení. Jako je poezie výstavbou z přesně řezaných slov i malba je schopná souběžně opracovávat viděné a procítěné. Každé smyslové umění uchovává v každém způsobu své existence potenci smyslnosti a svádění. To znamená, že tělo se přes umění vrací k sobě samému, čímž malba a jiné druhy obrazů přebírají ryze mediální, zpostředkovatelský charakter. U této autorky se takový rys objevuje jako důležitá psychologická skořápka křehkého, mnohdy melancholického celku. Výroba jednoho tahu štětcem jako by označovala záznam srdečního úderu a kresba barvou jako by se na ploše měnila v malířský kardiogram sexuality. Ono “jako by” jsou ovšem teprve první dveře do mysli performující malby. Prostory za nimi je nutné procházet už samostatně a bez mapy.
Radim Langer