Pocta Otto Guttfreundovi

První výstava inspirovaná mimořádnou osobností O.G. proběhla již loni v měsíci září ve Dvoře Králové v komorním prostoru galerie nesoucí jeho jméno. Spolu s Ivou Černou, která zmíněnou galerii vede jsme se na koncepci a realizaci podílel spolu s Jindrou Vikovou i já. Výsledek všechny zůčastněné potěšil a připadal nám zvláštním způsobem nadčasový. Proto jsme s Jindrou začali uvažovat o možnosti výstavu  rozšířit a zopakovat ve větším galerijním prostoru. Tato možnost se nečekaně naskytla v Rabasově galerii v Rakovníku a byli jsme za ni velmi vděčni.

Proč vlastně je osobnost a tvorba Otto Guttfreunda pro soudobé výtvarníky stále tak živá? Ocituji zde výňatek ze svého textu, který jsem napsal již k první, Královodvorské výstavě.

"….Samotná postava Otto Gutfreunda je natolik výrazná a bohatá v proměnách své tvorby, že není možné inspirace, které jeho dílo stále ještě vysílá zahrnout do jednoduché zkratky. Je jistě zajímavé si říci předem, co vlastně ze snah meziválečné avantgardy zbylo až do dneška a jak je následné generace přejímaly, či na ně sami reagovali. Při ohlédnutí zpět se zdají obě hlavní Gutfreundovi období tvorby, tedy sociální realizmus a kubismus daleko od sebe a je těžké je spolu dávat dohromady. To, že v jeho díle spolu dobře koexistují však přesahuje rozsah tohoto článku…”

Důraz při volbě exponátů pro výstavu byl tedy nakonec dán na ozvěny kubizmu v dílech autorů několika generací, kteří se k němu vraceli nikoliv, aby tvořili přímo v duchu jeho původní umělecké doktríny, ale reagovali na jeho revoluční pokus o osvobození výtvarného díla z dosavadních omezení integrací pohybu v čase, změnou úhlu pohledu v průběhu tvorby díla atd.

Pro výstavu v Rabasově galerii došlo k výraznému rozšíření zamýšleného multi-dialogu až na počet dvanácti autorů. 

Opět však se jedná o jakýsi “dialog mimo čas”, do něhož jsou zapojeny 3 generace autorů, počínaje již nežijícími klasiky tvořícími v ranějším období komunistické nadvlády, dále generaci, která, ovlivněna rokem 1968, vstoupila na scénu v průběho 70tých až 80tých let, až po poslední, polistopadovou, jejíž tvorba se již vyvíjela ve zcela jiných podmínkách otevřené demokratické společnosti, kdy jsou také zcela otevřené informační kanály, díky kterým jsou dnešní výtvarníci zcela přirozeně napojeni na dění v soudobém světovém umění. 

Přes všechny významné změny v sociálních a informačních možnostech se ukázalo, jak se ve všech těchto obdobích kubistické tendence a pokusy o nové formy her s prostorem, pohybem a časem kupodivu v různých podobách vracejí a je až s podivem, jak si jsou někdy díla vzniklá v odstupu dvaceti i více let blízká. Děje se to jak u forem figurálních, tak i abstraktních. Mění se však většinou prostředky, možná také motivace, se kterou každá další generace do stejné, zároveň však jiné řeky vstupovala. V žádném z vybraných děl nejde o snahu původní, tehdy tak revoluční kubizmus napodobit. Spíše možná o touhu vymanit své dílo: sochu, instalaci, obraz (ať již malovaný nebo fotografovaný) z tradičního omezení fyzikálními veličinami času a prostoru.