Ve svobodných šedesátých letech se podobně jako v celém světě dařilo současnému umění i v socialistickém Československu. Zlom však nastal po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a mnozí umělci pak již nemohli vystavovat, zejména když veřejně projevovali názory spojené s předešlým obdobím. A tak jsou sedmdesátá a osmdesátá léta označována jako doba „temna“, kdy nebylo možné se sdružovat ve skupiny, vystavovat v oficiálních galeriích a mnozí nesměli svá díla ani prodávat. Přes všechny překážky však skuteční umělci pokračovali dál a úroveň jejich tvorby se nijak nesnižovala. Naopak někteří dosáhli nových vrcholů a ztížené podmínky ještě přispěly k originalitě jejich projevu. K nim se řadí Stanislav Kolíbal, Hugo Demartini, Jiří Kolář, Ladislav Novák, Běla Kolářová, Bohumír Matal, Milan Grygar, Zdeněk Sýkora, Aleš Veselý, Radek Kratina, Dalibor Chatrný a další z těch, kteří se prosadili již dříve. Jiní odešli v různých obdobích do ciziny, kde se přirozeně vřadili do mezinárodního vývoje. K nim patří Vladimír Škoda, Jiří Kolář, Jan Kotík, Běla Kolářová, Tomáš Rajlich a mnozí další. V osmdesátých letech pak nastoupila nová generace představovaná například volným seskupením 12, 15, pozdě, ale přece, k němuž se řadí Václav Bláha, Jiří Sopko, Ivan Ouhel, Michael Rittstein, Ivan Kafka a další. V závěru osmdesátých let pak přišli ještě mladší umělci jako Margita Titlová Ylovsky, Vladimír Merta ad. Z dnešního pohledu se tedy ukazuje, že období tzv. normalizace bylo umělecky až překvapivě plodné a že se výrazné osobnosti dokázaly vypořádat s nepřízní politické a společenské situace. Ve sbírkách Galerie Klatovy Klenová jsou zmínění autoři dobře zastoupeni, jejich díla byla zčásti zakoupena již koncem osmdesátých let a po skončení komunistického režimu se postupně zaplňovaly dříve vzniklé mezery.