Jedním z výrazných momentů tvorby Romana Štětiny (1986), který ho činí mezi jeho generačními souputníky nezaměnitelným, je jeho zájem o médium rozhlasu, rozhlasového rozhovoru a rozhlasové hry. Souvisí to samozřejmě i s jeho prací pro Český rozhlas v rámci projektu Radiogalerie na ČRo 3 – Vltava, kde v posledních dvou letech vytvořil pozoruhodnou sérii rozhovorů se současnými českými a slovenskými umělci. Ve své vlastní umělecké činnosti již několikrát zajímavým způsobem využil možnosti práce s narativními strukturami verbálního projevu anebo, například v práci Popis obrazu (2012), se slovním popisem vizuálních jevů. Někdy naopak, jako v případě jeho úpravy filmu Vrah skrývá tvář (2010) dialog zcela mizí a zůstává jen němá vizuální stopa s osobitou atmosférou. Své blízkosti pracovnímu prostředí rozhlasu využil i jako možnosti pohrávání s časovou linearitou tohoto média (Nokturno, 2009-10). V tvorbě Romana Štětiny ovšem nalezneme i celé spektrum dalších tvůrčích strategií a forem. Realizovaných často ve spolupráci s dalšími umělci, jako je třeba Tomáš Moravec. Pro svoji výstavu v I.D.A. připravil divácky určitě vděčný rozhovor, který překračuje hranice času i generací a zabývá se důležitými otázkami pozice umění a umělce v okolním světě a společnosti. Může být rozhlas, ono zdánlivě zastaralé médium vhodnou cestou jak otevřít ony zvláštně zformované hranice mezi Uměním a světem kolem? Je tento tak veřejný a přitom i intimní rozhovor po rádiových vlnách cestou, kudy umění může šířit své myšlenky? Roman Štětina studoval na Ústavu umění a designu v Plzni u Dušana Zahoranského, Michala Pěchoučka a Adély Matasové a v současnosti studuje na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Tomáše Vaňka a Jiřího Skály.