Vítejte na Pražském Quadriennale 2015!
SdílenýProstor: Hudba, Počasí, Politika
Sodja Lotker, umělecká ředitelka

Pražské Quadriennale 2015 se zabývá scénografií coby důraznou a občas i neviditelnou silou představení; silou, která nás ovlivňuje stejně jako hudba, počasí a politika. Divadlo je místem, kde se setkávají lidé a kde vznikají důležité společensko-politické vztahy. Název SdílenýProstor poukazuje ke společenské funkci scénografie, která poskytuje prostor ke sdílení, navazování vazeb i ke vzájemným střetům – je to místo spojování i zdůrazňování rozdílů.

Právě to je velmi důležité ve světě, v němž se lidé těžko orientují, v němž politici používají imaginaci a fikci, zatímco umělci jsou posedlí autenticitou. Jak se k tomu postavíme? Co bychom s tím měli udělat? Nejen takové otázky budou zaznívat v průběhu celého PQ 2015 v jednotlivých výstavách, které zkoumají postavení scénografa v tvůrčím procesu (například Litva), místo scénografa v národním a mezinárodním kontextu (Mexiko) a především místo jednotlivce ve své vlastní komunitě v současném světě (například Uruguay či Austrálie).

Samotné scénografické instalace vystavené na PQ 2015 jsou prostorem, který se vztahuje ke svému okolí: prostorem pro zážitky, přičemž důležitou součástí prostředí je přítomnost diváků. Výstavy jsou performativním prostředím plným větru, nebe, vody, oblaků, řek, mlhy (Čína), vztahů teploty k temperamentu (Izrael), vytváření počasí (Nový Zéland) a míst, jako je mořské dno (Itálie), les (Polsko), a divadlo pod pískem (Španělsko)… Toto zkoumání bude zasahovat do veřejného prostoru, mnohé výstavy se uskuteční v ulicích, na náměstích, v parcích nebo na řece. Po celé Praze se bude odehrávat řada procházek, přednášek, dílen a debat o teatralitě a městem budou procházet desítky maskovaných kmenů tvořených umělci a studenty – to vše vytvoří prostor pro střetávání vzpomínek, imaginárního a neviditelného se skutečností, s každodenností, s místními obyvateli a s novým publikem.

Ve svém popisu koncepce PQ 2011 jsem citovala režiséra Simona McBurneyho, který řekl, že divadlo se odehrává v hlavách diváků. Nyní bych k tomuto prohlášení dodala, že taková představivost má kořeny ve velmi skutečných věcech (v architektuře, scénografii, rekvizitách, kostýmech, hercích, publiku, městech). A právě k takovému pojetí divadla se Pražské Quadriennale 2015 vztahuje – jednotlivé expozice jsou třetími prostory, v nichž se skutečné a imaginární setkává v těsném sepětí.

Jestliže, spolu s nizozemskými kurátorkami, předefinujeme scénografii jako prostor ke čtení a psaní potom nahlédneme na scénografii jako na neustálou choreografii imaginárního a skutečného, v níž je absolutně zásadní, abychom byli schopni skutečnost přečíst a napsat její změnu.