Radikální postmoderní eklekticismus 70. a 80. let, který synteticky propojoval do výrazově protichůdných celků historická tvarosloví se soudobými formami a znaky, a který postavil hru a náhodu na místo vědomé vůle, našel na vyhrazeném poli dnešního umění svoji velice promyšlenou, konceptuální cestu.

Pojem postmoderna je širší, než architektonické exprese typu Neue Staatsgalerie Jamese Stirlinga ve Stuttgartu, v níž se snoubí antické koloseum s fosforeskující fluidní skleněnou fasádou, víc než Haas-Haus Hanse Holleina ve Vídni, struktura utvořená konfrontací dvou diametrálně odlišných architektonických hmot, (pro lokální podmínky dobré jmenovat i Tančící dům). Mnohem blíže k vysvětlení problematického pojmu je například beletrie filosofa Umberta Eca, který staví své romány na mnohonásobném vrstvení nejrůznějších formálních i obsahových ploch a je pouze na čtenáři jak se ve spletitosti výsledného labyrintu svede pohybovat a co si z něj odnese.

Ve výtvarném umění nejlépe jmenovat, a to specificky s přihlédnutím k dílům prezentovaným výstavou Princ, Dana Flavina, o němž je běžné uvažovat spíše v rovině minimalistického umění. Jak ale píše teoretička umění, jedna ze zakladatelů časopisu Artforum a z autorů nejautoritativnější přehledové publikace o umění 20. století, “Umění po roce 1900”, Rosalid Krauss, ve svém formativním eseji “Sculpture in the expended field” z roku 1979, je mnohem lépe o Flavinovi a umělcích jeho generace hovořit s užitím pojmu postmoderna. Flavinovo dílo “Monument for Tatlin” předesílá výše zmíněnou promyšlenou cestu práce se současným uměním. Odkaz k historii nejen soudobou formou, v jeho případě klasickými zářivkami, ale hlavně soudobým myšlením.

Ondřej Homola vybírá a synkreticky pojí jednotlivé tvůrčí ideje a modely napříč 20. stoletím, začíná u Duchampovské ready-made, pokračuje přes El Lisického konstruktivistický rastr v typografii, asambláž šedesátých let, Carla Andreho, Dana Flavina, Roberta Morrise, další a další, aby ve svých objektech skončil velice specifickým průnikem plochy a prostoru, užité grafiky a sochy.

Evžen Šimera našel své primární pole v práci Jacksona Pollocka, respektive v pohledu na Pollocka skrze fotografie Hanse Namutha. Vytvořil techniku “new dripping” a v kontrastu k expresi Pollockovských širokých gest tvořil ve výsledku až kontemplativně působicí kompozice minimalistických výtvarných geometrií. Nyní však jeho práce dospěla ke zlomu, rozhodl se vrátit hlouběji ke svým počátkům a obnovit potlačenou expresivitu. Pro naši výstavu zničil několik svých pláten. Rozhodl se také předvést velice intimní sondu do formální báze své práce.

Pavel Korbička propojuje dva primární prostředky komunikace. Analýzu lidského pohybu, interakce v prostoru, a to nejen konvenčním způsobem, ale i tancem a performancí, to vše na pozadí statických silně vizuálních instalací z barevných zářivek a polyuretanových desek. Samotný způsob instalace pak implikuje uvažování o prostoru, jeho charakteru a dispozicích, na první pohled nepostřehnutelných. Tématizuje možný vztah diváka vůči umění. Opět na bází široce retrospektivního zvažování umění 20. století.

Nesmírně široké pole postmoderny, esenciálního základu dnešního umění, které máme však dnes spíše tendenci opět hanit a vyzdvihovat jeho racionální předobraz, klasickou modernu, je zde prezentován jako hudební stage. Tvorba Prince Rogera Nelsona, pop singera a performera je její neodmyslitelnou součástí. Barevný rej ve víru tančícího světla činí z Homola, Šimery a Korbičky populární umělce svého druhu, zpěváky, tanečníky, herce rozšířeného pole současného umění. Na němž citace a reference uceluje pole vzájemné komunikace. Role jsou v konstantním fluxu, proměňují se, obohacují, vyvíjí, každý se zde může stát princem nebo dokonce Princem.