Na jarní výstavě v brněnské Redutě se Passollinniho Teoréma setkává s Courbetovým Ateliérem, Marlonem Brandem, Brucem Naumannem, Zuzanou Paroubkovou, Davidem Bowiem a dalšími. Toto parazitování na stars uměleckých i jiných světů je zarámováno do těžkopádného malířského rukopisu lektorky anglického jazyka na brněnském uměleckém učilišti, která nepochopila

Klíčovou otázkou výstavy je podstata „ryzí krásy“ nebo „ nesmírné krásky/krasavce“ na jedné straně a „nestvůry“ na straně opačné. Obrazy zde vystavené tak jen zviditelňují skrytou dichotomii krásy/ošklivosti ve vazbě na určité věkové a genderové souřadnice, které v nás podvědomně upevňuje naše kultura, především prostřednictví médií. Tato výstava je ultra feministická.

 Matky, babičky, tety – v těchto rolích je jejich reprezentace dovolena. Mimo tyto role jsou „neviditelnými ženami“ nehodnými reprezentace (pokud nepůsobí ve veřejném životě). V obrazech z Reduty jsou naopak představitelé „ultra cool“ jsou v jednom obraze juxtapozicí vmanipulováni do těsného sousedství a soužití s představitelkami „ultra sucks.“ A dobře jim tak.

A s tou umělkyní Pure Beauty, ke které jako ke zdroji inspirace název výstavy v Redutě také odkazuje: to je malíř(ka) znázorňující v nesčetných variacích, umanutě, stále totéž: krásné dívky, a to v nejrůznějších civilních situacích. Dívky jdoucí po ulici, zalévající rostliny ve skleníku, venčící psa, hrající na hudební nástroje, provádějící domácí práce, zasněné či čtoucí. Ta umanutost na jedno téma zpodobené ve stovkách pláten, to velké hledání za nimi, ona idealizace a vytváření „druhého světa“ („města žen“) je neuvěřitelně silnou výpovědí. Jenže někdo takový, jako je liberální ironička a autorka obrazů v Redutě, nemůže znázorňovat čirou krásu. V jejím pojetí je to spíš „čirá krása + …“ (k doplnění cokoliv, co to předchozí dává do závorky).