Radka Bodzevič Doubravová: Epikúrova zahrada / Slast života bez povšimnutí

Pro malířskou tvorbu Radky Bodzevič
Doubravové je charakteristické specifické zakládání kompozice, která vyrůstá
z prvotní skvrny. Zakládající vztah obrazového světa, který na papíře či
plátně vzniká, se tedy odehrává mezi bílou plochou a otiskem. Vzniká polarita,
v jejímž rámci je naplňována další obrazová skutečnost. Autorka postupuje
zpravidla od celku k detailům, od celostních rámců k volným
asociacím, od základních vztahů k sofistikovaným polaritám, od
zastřešujících pojmů po hravé dílčí epizody. Někdy setrvávají obrazy
v surovém stavu. Vykazují a tím přiznávají svou vnitřní „geologickou“
stavebnost. Připomínají ještě nevyhaslé vyvřeliny, v nichž sálá netrpělivá
hmota. Terén je nepevný, tekutý, pohyblivý, ale už si pomalu nalézá svůj
definitivní obrys. Jiné obrazy naopak svůj výraz opírají o krystalicky pevný
tvar, který je kresebně jakoby opracováván, vybrušován, zpřesňován či
precizován, protíná ho drobnokresba plná asociačních dějů a metaforického
pohybu, který si na ploše nachází své rozmanité směry rozlivu. Co z dálky
vypadá jako abstraktní skvrna, zblízka se proměňuje v živý organismus.

U Bodzevič Doubravové lze rozlišit dva
základní typy obrazů. Prvním je přiznaná polarita zakládajícího kompozičního
rozvrhu. To jsou obrazy pracující se symetrií, odkazující na podobu
Rorschachova testu nebo na principy osového zrcadlení. Druhým typem je
komplikovanější konfigurace otisků, které zpravidla ruší orientační stranové
prvky, jakými jsou například horizonty či pohledové osy, a tím, že ruší iluzi
prostoru, vytvářejí fantastické novotvary prostorově rozprostraněných dimenzí
ne nepodobných bublinám a malým rozpínajícím se vesmírům. Obrysy navozují dojem
nepravidelných území, ohraničených teritorií, ostrovů, intarzií, korun stromů
či rozříznutých drahých kamenů.

Název vyšehradské výstavy Epikúrova zahrada/ Slast života bez
povšimnutí
přesně vyjevuje autorčin tvůrčí charakter. Principem, který
vyznává, je živost hry. Hra jako tvůrčí možnost poznávání, herní princip, který
pojmenoval a vyložil ve své knize Oáza
štěstí
Eugen Fink. Právě na jednu jeho esej se výstava také přímo odkazuje
(Zahrada Epikurova). Oč se jedná? Obraz je vnímán jako prostor pro kultivaci
lidské imaginace, podobně jako „zahrada“ kultivuje přírodu a přírodní zdroje.
Podstatným vkladem je smysl pro harmonii a nenásilné zásahy do nově budovaného
„organismu“. Vše musí být vyváženo tak, aby nevznikaly přílišné kontrasty a nic
podstatného nerušilo symbiózu života uvnitř vymezeného teritoria. Je to
metafora „ráje“, kde neexistuje nejenom žádné násilí, ale ani nic, co by tento
jev potenciálně „označovalo“. Tento fiktivní svět je plný respektu ke všem
živoucím formám a nevpouští do sebe zkušenost negace. Obrazy často připomínají
filosofující etudy vyznávající kontemplaci a zklidnění vedle přirozeného
pohybu, který sbližuje, rozmnožuje a plodí. Skvrny jsou korigovány asociacemi
do libidinózních novotvarů plných erotického napětí nebo odkazují na
nejrůznější ikonografická schémata, která se při práci mimovolně rodí
v civilizačním podvědomí autorky (např. kříž, korpus, srdce). Některá díla
připomínají dětskou hru na schovávanou. Pracují se skrytostmi a neskrytostmi
dějů, přičemž samotné vizuální fenomény nechávají významově otevřené. Přirozené
plynutí je tu protínáno momenty překvapení, nálezy či dokonce jakýmisi
„kladenými poklady“, které patří do logiky vizuálních tras, jež autorka kouzlí
pro oko, mysl, vědomí a podvědomí diváka. Obraz je tu pojímán jako celostní
útvar krystalizující z fenoménů kresby a barvy.

Samostatnou kapitolu tvoří malé formáty
plné bezprostředních impresí, gest a výroků. Dohromady skládají variabilní
asociační sítě, které lze přeskupovat. Vyjevuje se tu opět onen „herní princip“
který je ale nyní situován místo uvnitř obrazu do vztahů mezi obrazy-gesty.
Vzniká vizuální řeč, systém, který opět vykazuje úsilí o sdílení toho, co
autorka považuje ve zkušenostním světě za podstatné, a co vzdoruje životní
melancholii vitalitou a čistotou imaginace. V rajské zahradě, byť
metaforické, není potřeba kritických momentů, protože tu neexistuje jejich
předobraz, kterým je negace. Brána do hlubin špatné nekonečnosti tu neexistuje,
což je představa osvobozující a povznášející. 

Petr
Vaňous (kurátor výstavy)