From series Quadrants

„Fotograf je nejjednodušší povolání na světě. Stačí jen zmáčknout spoušť. Nejtěžší věc na povolání fotografa je vytvořit obraz, ke kterému se budete chtít vracet.“

 

Úzký vztah mezi Ralphem Gibsonem a Leicou trvá již přes 60 let, kdy si na počátku kariéry zakoupil svůj první fotoaparát Leica M2. Kameru sice musel splácet, ale představovala zásadní roli v tvorbě a realizaci jeho fotografických vizí. Gibsonovi se poprvé dostalo formální výuky fotografie během jeho služby v Americkém válečném námořnictvu, v které následně pokračoval na Institutu Umění v San Franciscu. V letech 1961–1962 asistoval Dorothee Lange, poté mezi lety 1967–1968 Robertu Frankovi. Od začátku Gibsonovy tvorby byl jeho styl jasně vymezen skrz jeho grafické kompozice a charakteristické černobílé kontrasty. Gibson se záhy odklonil od aspirace stát se fotožurnalistou. Po přesunu z Los Angeles do New Yorku v roce 1966 pracoval pár měsíců ve „zkušební době“ ve fotografické agentuře Magnum, záhy si však uvědomil, že „komerční fotografie není mým osudem“.

 

Soustředil se na nalezení vlastního autonomního vizuálního jazyka. K tomuto období dodává: „Moje tvorba se změnila. Už mi nešlo o dokumentování nebo zaměřování se na podstatu člověka, moje tvorba se stala více surreální, až nakonec vyústila v moji první knihu The Somnambulist.“ Kniha, kterou vydal v roce 1970 vlastním nákladem se stala průlomem. Nejen finančním, ale také reputačním – Gibson si získal respekt nejen jako fotograf, ale i vydavatel. V následujících letech se Gibson dále zaměřuje a rozvíjí svoji schopnost unikátní představivosti a práce s obrazem. Jeho motivy publikované nakladatelstvím Lustrum Press v řadě fotografických publikací se záhy staly ikonickými a inspirujícími pro řadu dalších fotografů. Gibsonova tvorba reprezentovala perfektní příklad přerodu americké fotografie 70. let, svojí více individualistickou a méně fotožurnalistickou či dokumentární perspektivou, ústící v chápání fotografie jako uměleckého média.

 

Gibson byl věrný analogové fotografii po mnoho let. To se změnilo, když v roce 2013 poprvé použil Leicu Monochrom. „Od té doby jsem film nenavinul. Mé fotografie jsou stále odrazem mé vize. Jsou stále stejné – přesto odlišné,“ říká Gibson. Jeho čísté, graficky perfektně komponované obrazy, často focené zblízka, jsou pro Gibsona charakteristické a hned rozpoznatelné. Působí abstraktně, ale vždy jsou alespoň zčásti spjaté s realitou. Gibsonův tvůrčí záběr čítá precizní studie zátiší, surreální kompozice, spontánní scény z ulice i nádherné akty. Tajemné i plné emocí, jasně rozeznatelné, analogové či digitální, černobílé nebo méně často barevné. Během své dlouhé kariéry Ralph Gibson vytvořil mnohovrstevnatou a podněcující kolekci fotografií, za kterou byl v roce 2021 uveden do Leica Camera Síně slávy.